Vyhrála jsem šicí stroj. Podle všeho asi dobrý, protože když jsem ho přivezla švagrové, měla jsem pocit, že mi každou chvíli začne líbat nohy. Takovou měla radost.

Hrozně se divila, proč si ho nechci nechat, tak jsem se jí svěřila, že v tomto směru nejsem ani trošku talentovaná. Bohužel jsem nezdědila šikovnost své maminky, která na šlapací Veritasce vytvářela hotové zázraky. Dokonce i moje šaty do tanečních, které byly jako z pohádky. Však si v nich později moje dcery s oblibou hrávaly na princezny a na nevěsty.

Už v dětství pro mě bylo noční můrou šití pro panenky. Kamarádky měly kufříky s hadříčky a předháněly se, která ušije panence hezčí obleček. Já jsem to vždycky nějak ošidila. Z dálky měla moje panenka nejúžasnější model, ale při bližším ohledání bylo zjištěno, že jsem šila a šmodrchala přímo na modelce a ze šatiček se bude muset vystříhat.

Místo abych mamince koukala přes rameno a něco pochytila, raději jsem jí u ručních prací a u žehlení předčítala knihy. Tak nám to vyhovovalo. Výsledkem však bylo, že jsem jako novomanželka sice s přehledem citovala klasiky, ale než bych k utěrce přišila poutko, klidně jsem do ní prorazila háčkem díru.

Zanedlouho na mě osud, tedy spíše manžel, seslal zkoušku. Pod vánočním stromečkem jsem totiž našla nejnovější model kufříkového šicího stroje. To jsem čubrněla. Dodnes nevím, jestli mi tím chtěl něco nenápadně naznačit, nebo byl pouze přesvědčen, že takovou věc užije každá žena. Nicméně stroj to byl pěkný a já si řekla, že na tom šití přece nemůže být nic tak složitého. Navíc bych také mohla vyřešit problém s kalhotami, které tehdy v žádném obchodě neměli tak dlouhé, jako moje nohy.

Asi týden jsem luštila návod a pokoušela se navléct nitě do všelijakých dírek a hejblátek. Většinou se mi potom podařilo udělat jen pár stehů, než se ty nitě zase nějak zamotaly. Nevzdala jsem se a díky tomu jsem dokonce sklidila první pochvalu, když se mi podařilo srovnat lem na zácloně, kterou jsem před tím ustřihla nůžkami rovnou na okně. Ohromně mi stouplo sebevědomí, plná nadšení jsem sehnala střih na kalhoty a pustila se do díla. Šlo to ztuha, ale já se opravdu snažila. Maximálně soustředěná a s vyplazenou špičkou jazyka jsem se pokoušela šít aspoň trochu rovně. Všechno šlo dobře až k místu, kde se sejdou čtyři švy – k rozkroku. Nakonec jsem to tam nějak pospojovala a celá natěšená do budoucích kalhot hupsla. Manžel zvedl oči od knihy a hned je pořádně vykulil. Jeho manželka najednou od pasu dolů vypadala jako pořádně vyvinutý chlap. Začal se mi smát a já fňukat, že se tam ty pitomé švy nemůžou nikdy vejít.

Když jsem se uklidnila, pokoušela jsem se tu hloupou křižovatku na kalhotách nějak opravit. To bylo poslední, oč jsem se jako případná budoucí švadlenka pokusila. V následující chvíli se mi najednou někam ztratila jehla, a já ji vzápětí našla ve vlastním ukazováčku. To byla bolest!

Tu zlou věc v kufru jsem časem prodala a už jsem se víckrát o nic takového nepokoušela. Šití přenechávám profesionálům. A jestli jste dočetli až sem, tak vám na sebe ještě něco prásknu.

Když je doma potřeba něco akutně přišít nebo zašít, mám pro tyhle případy připraveny dvě špulky nití a balíček jehel. Těch musím mít více, protože při každé akci jednu někam zapíchnu a pak ji nemůžu najít. Ten, kdo ji později najde, většinou dost nadává. Nitě stačí dvě. Černá na tmavé věci a bílá na světlé věci. Jedinou starost mi zatím dělají textilie červené, u kterých není ideální ani jedna z variant.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10