Jaká matka, taká Katka? Jaký otec, takový syn?

Proč říkáme, že nikdy nechceme být jako naše matka nebo náš otec a proč nakonec vypadáme a taky se chováme úplně stejně jako oni? Dá se vůbec dělat něco, abychom tomu předešli? A jak neopakovat chyby, za něž kritizujeme rodiče?

Jak stárnu, sílí ve mně pocit, jak moc se podobám svojí matce. Když si uvědomím některá svá rozhodnutí, tatáž gesta či průpovídky, jsem v podstatě jejím genetickým otiskem. „Než se oženíš, podívej se nejdříve na nastávající tchyni, protože tvoje žena bude jednou vypadat úplně stejně,“ říkali mému muži, než si mě vzal. Má můj manžel počítat s tím, že jednou budu stejná jako moje matka, se vším všudy? Stane se ze mě časem její kopie? Pokud je opravdu pravdivá ona lidová moudrost o shodě mezi matkou a Katkou, asi by bylo dobré vědět, zda můžu vůbec dělat něco, abych tomu případně předešla. A jak to mají muži?

Rodiče: Jak nás ovlivňují?

Do jaké míry se bude dcera podobat mámě a synek se potatí, se rozhoduje zejména v dětství. Ovlivňují nás oba rodiče. „Vybavují nás nejen geneticky, ale učíme se od nich, jak se chovat k lidem a jak řešit různé životní situace,“ říká klinický psycholog Petr Růžička. „Učíme se nápodobou, co dělají, jak tráví volný čas, zda chodí mezi lidi či se uzavírají v soukromí. To, co vidíme, se nám „zažírá pod kůži“ a stává se naší přirozeností, kterou bereme za samozřejmost a nezpochybňujeme ji,“ dodává.

Jak se u nás doma řešily problémy...

Psycholožka Katarína Filasová to vnímá obdobně: „Vezměte si například období, kdy se učíme mluvit. Všechna slova se zároveň učíme s významem. Pokud jde o předměty, je to jasné. Stačí říct „tohle je stůl“ a ukázat konkrétní stůl. Ovšem složitější je to s abstraktními pojmy – pravda, láska, hádka, komunikace. Učíme se je s významem, neboli postojem, který zastávají naši rodiče a my ho přejímáme. Nemluvě o tom, že od nich okoukáváme, jak se třeba zachází s problémy – zda se řeší nebo „zametají“ pod koberec nebo jak se udržuje přátelství. Tohle všechno od rodičů přebíráme a pak to sami, mnohdy nevědomky, používáme. Jako děti nejsme schopni zhodnotit, co je v naší rodině dobré a co naopak špatné, protože nám chybí srovnání s okolním světem.“

Rozhodují geny nebo výchova?

Co všechno máme dané geneticky a co se učíme socializací, na to jednotný názor neexistuje. Podle Petra Růžičky funguje tzv. biologický přístup, který říká, že naši povahu určují geny. Nebo přístup psychologizující, v němž geny představují pouze výchozí materiál a tolik naši osobnost neformují. V této teorii upozorňuje odborník na existenci tzv. memu, což je jakási obdoba genu na psychosociální úrovni. Je to vlastně paměťová stopa, jakýsi vzorec, který se v rodině předává z generace na generaci. Existence matky a otce a jejich nápodoba není to jediné, co z dcery utváří ženu a ze syna muže. Důležitý je také rodinný model, ve kterém dítě vyrůstá. To, jak se rodiče chovají k sobě navzájem.

Jablko může padnout i dále od stromu

„Když rodiče mají fungující vztah a dítě vyrůstá v pohodové atmosféře a pocitu bezpečí, tuto zkušenost si přináší i do svého partnerského vztahu,“ říká Katarína Filasová. Přestože vliv rodičů je velký, není podle psychologů fatální. Co to znamená? Jak jsme z dětství naučení se chovat, můžeme později vědomě změnit. Tedy: Neplatí vždy, že musíte být stejní jako vaši rodiče. Můžete se změnit. Jde to!