Jako sestry

Bylo prvního září 2016 a já nastupovala na učňák na obor pekař. Byla jsem docela nervózní, jako pokaždé, když jdu mezi cizí, které neznám. První den proběhl v pohodě, protože nám naše třídní učitelka řekla jen pár vět na úvod a mistrová naší praxe nám oznámila, že druhý den ráno máme čekat před obchodem a půjdeme se podívat do učňovské pekárny, kde budeme mít praxe. Pak jsme se rozešli domů.  

Druhý den nás naše mistrová vyzvedla před obchodem a šli jsme do pekárny. Zde nám mistrová vysvětlila vše potřebné a pak jsme šli nahoru do školy, abychom si vyzvedli oblečení na praxi. Učebna se skladem oblečení byla v přízemí a tak jsme se tam vydali a čekali na mistrovou, až se vrátí i s paní, která měla od skladu klíč. Já jsem stála poblíž hloučku holek a jedna dívka stála odtržená od skupiny opřená o stěnu. Vypadala smutně a opuštěně a já si řekla, že je nejspíš ten typ holky, který sedí v koutě a s nikým se nebaví. Ani nevíte, jak jsem se spletla.  

Druhý den mi ale ta dívka napsala na facebook a já byla mile překvapená, jelikož mi byla velice sympatická. Jmenuje se Veronika. Hned další den jsme se spolu začaly bavit i ve škole, dělaly jsme si legraci a smály se spolu. 

Zhruba po měsíci školy jsme jeli s celou třídou na harmonizační pobyt do Nového města pod Smrkem. Bylo by to opravdu krásné, kdyby nás učitelé hned po vybalení nevytáhli na výlet na Smrk! Ne, že bych neměla ráda výlety, ale jít až na Smrk? Od našeho ubytování to bylo šest a půl kilometrů tam a pak zase šest a půl kilometrů zpět. A víte, co je nejhorší? Že se jde pořád do kopce. Ale byla jsem ráda, že jde i Verča, protože tu mám ze své třídy nejraději. Avšak v polovině výletu musela jít Verča i s pár dalšími dívkami zpět směrem k ubytování, protože měla z předchozího dne vyvrknutý kotník. Já jsem pak už neměla chuť pokračovat bez Verči dál, ale bohužel jsem musela. Nakonec se až na Smrk dostalo jen pět studentů.   

Na večer jsme pak s učitelem a učitelkami opékali buřty a zpívali kolem ohniště staré písně. Další den jsme hráli nějaké seznamovací hry na důvěru, kdy má jeden zavázané oči šátkem a druhý ho vede. Odpoledne jsme jeli domů.  
Další dny byly stále lepší a lepší. S Verčou jsme si stále více rozuměly a pomalu se z nás začaly stávat opravdu dobré kamarádky. Neustále jsme se něčemu smály, až jsme se za břicha popadaly a to trvá dodnes! S ní jsou i ty praxe v pekárně o hodně lepší. Například naše výbuchy smíchu při mytí nádobí v umývárně jsou prostě nezapomenutelné! Teď když řekneme slovo „rolničky“, smějeme se na celé kolo a lidi nechápou proč.   

Další krásné dny máme s Verčou ve škole při hodinách surovin nebo technologie, když si vzpomeneme na slovíčko „wuu“, které znamená super, boží, skvělý...atd. Začneme se smát a učitelka jen nechápavě vrtí hlavou. Od té chvíle si s Verčou neustále voláme přes Skype a naše hovory jsou stále lepší. Doprovází je nekonečné výbuchy smíchu. Jako například, když jsme si s Verčou volaly a do pokoje vešel můj bratr.  Verča zrovna pila z láhve a on řekl něco tak vtipného, až Verča vyprskla pití na stěnu svého pokoje.

Další skvělý zážitek byl například, když u nás Verča spala. Koukaly jsme zrovna na film Nebezpečná rychlost a já chtěla říct, že ten film je opravdu velice hustý, avšak měla jsem tu smůlu, že jsme jedly kyselé pendreky, mně zaskočil a já se začala dusit. A co myslíte, že Verča udělala? Místo aby mi pomohla, začala se šíleně smát, což mě strašně rozesmálo.  

Dne 16. listopadu 2016 jsem jela na návštěvu k Verče a zážitek, u kterého jsme se s Verčou hrozně moc smály, jsem nazvala „Bramborová kaše létá vzduchem!“ Verča se mi ji totiž snažila nandat na talíř a kaše jí ze lžíce spadla na zem. Udělala krásný mlaskavý zvuk. Tím to ale neskončilo, neboť ji Verča vzala do ubrousku a když ji nesla ke koši, kaše jí spadla na koš i na zem. Obě jsme se tomu strašně smály, až nás bolely bránice. Do třetice jí kaše při marném pokusu ji ze země sebrat opět spadla. To už jsme se smály na celý panelák. Nakonec se jí však kaši podařilo uklidit. Toť konec příběhu o tom, jak se z nás staly nejlepší kamarádky na světě! Nyní jsme jako sestry!