Jaký byl první školní den herců ze seriálu ZOO?

Sabina Laurinová jako Alice Novotná
Jako filmová hvězda

Nástup do první třídy byl plný očekávání. Myslím, že jsem na sobě měla džínovou sukni s laclem a červeno-černou aktovku. Určitě na ní bylo nějaké zvíře, ale jaké? To už si nepamatuji. Byla jsem ostříhaná na kluka a doprovázeli mě rodiče, ale my děti jsme se všechny znaly, protože jsme všichni vyrůstali v Praze – Podolí, kde byly tři domy a veliká zahrada. Takže nejenom do školky, ale i do školy jsme všechny děti nastupovaly spolu. Ráno jsem před školou poskakovala, byla jsem jako kůň, než ho vypustí na závodiště.

To mi zůstalo dodnes. Mám to tak před každou premiérou. Někdo se tiše soustředí někde v zákulisí, ale já potřebuju akci, ruch a rychle jít. Byla jsem divoké dítě, ostatně to dokazuje i moje sádra na ruce, a vydrželo mi to dodnes. Myslím, že onen první den mám dokonce zdokumentovaný. Tatínek mě točil na osmičku kameru, takže ta relikvie někde existuje. Seděla jsem s jednou holčičkou, dvojice Laurinová a Klementová přišla až ve třetí třídě, když jsem přestoupila na jazykovou školu. Ale tady se mnou byl ještě on – František, seděl za mnou v lavici. Moje první láska ze školky a náš vztah se prodloužil až do druhé třídy.

Byla jsem ráda, že mám kolem sebe své spolužáky ze školky. V Rožnově pod Radhoštěm jsme se tak všichni znali a bylo to o dost snazší. Vzpomínám si, že jsem nastupovala do první třídy bez zubů – když jsem se usmála, tak nebylo nic. Maminka mi říkala, ať se tedy raději nesměji. Sousedka mě ostříhala tak, že to nedopadlo vůbec hezky. Vypadala jsem strašně. Na zádech jsem měla aktovku s medvídky. Ta jediná byla hezká.

Chodila jsem se sestrou do jedné třídy a pochopitelně jsme spolu seděly v lavici. V ruce jsem držela obrovský kornout se sladkostmi, že jsem přes něj vůbec neviděla a bála jsem se, že zakopnu. To, že jsme seděly se sestrou vedle sebe, logicky učitelům motalo hlavu a občas jsme toho náležitě využívaly.

Samozřejmě jsem šla do školy se svou sestrou Luckou, měla jsem batoh a kornout. Díky bohu za to, že rodiče vyfotili vzpomínkovou fotku, jinak bych si ani nepamatovala, co jsem měla na sobě. Díky tomu, že jsem šla s Luckou, tak jsem nebyla tak nervózní. To je výhoda, vždy jste na ty nové situace dvě. Pamatuji si, že jsem se do školy těšila, bylo to dobrodružství. Šli s námi rodiče a babička s dědou. Byli jsme taková velká rodina. Logicky děti ve škole zajímalo to, že jsme dvojčata a vypadáme stejně. Byly jsme tak občas středem zájmu, což nás naučilo umět si udělat z věcí legraci a rychle se otrkat. Bylo to ale moc fajn…

Do školy jsem chodila v Mostě a z prvního dne si pamatuji ten obrovský kornout. Byla tradice, kdy nesete kornout plný sladkostí. Moc si nepamatuji, co paní učitelka tenkrát říkala, protože jsem celou dobu sledovala ten kornout, a teď to čeká moji dceru, která nastupuje do první třídy. Na sobě jsem měla bílou halenku s červenými šaty a mojí spolužačkou byla Radka Chloumová, se kterou jsme to táhly až do páté třídy, dokud jsem se neodstěhovala do Prahy. Na zádech jsem měla aktovku s Aladinem, kterou jsem podědila po starší sestře.

Měla jsem růžovou aktovku, růžovou sukýnku s bílou košilí a rodiče mě za ruku slavnostně vedli do školy. Seděla jsem se svým kamarádem ze školky a postupem času byl vyměněn za kamarádky a od katedry jsem se stěhovala do zadnějších lavic. Ze začátku panovalo nadšení ze všeho, ale postupem času logicky opadávalo a už jsem se do té školy netěšila jak ten první den.

Do první třídy jsem šel v Praze v Košířích, na zádech měl aktovku s obrovskými odrazkami, kterou měl každý. Na trhu totiž asi jiná logicky v té době nebyla. Vysnil jsem si, že budu sedět v lavici se svou kamarádkou, se kterou jsem to táhl už od kočárku. Bohužel, přišla velká zrada, ona nastoupila do áčka a já šel do béčka. Dlouho jsem se s tím srovnával. Přiznám se, že jsem se do školy nesmírně těšil, pak ale přišlo po několika dnech vystřízlivění, že škola nebude tak moc oblíbená a super, jak jsem si myslel. A tohle utvrzení mi vydrželo až do vysoké školy.

Na nástup do školy jsem se moc těšil, protože jsem si myslel, že tím začne má dospělost, ale nestalo se. To mě trochu zklamalo, a navíc jsem byl nervózní, protože jsem nemohl sedět se svým nejlepším kamarádem. Rozsadili nás, abychom se seznámili s jinými lidmi. Vzpomínám si, že mě překvapilo, že ten první den trval hrozně dlouho. Ze školky jsem byl zvyklý, že to tak prolétlo, a tady musel člověk sedět, tak se to vleklo. Nadšení rychle zmizelo, ale naštěstí jsem pak poznal, že naše paní učitelka Eva Trambíková je fantastický člověk. Školu jsem si díky ní oblíbil. Vždy jsem seděl úplně vepředu před katedrou. 

Podvědomě jsem tušil, že pod svícnem je největší tma, a zároveň jsem se snažil být takovým spojovatelem mezi světem sborovny a světem třídy. Byl jsem zkrátka třídní kašpar a bavilo mě bavit a harmonizovat třídu a uhlazovat třecí plochy. Když přišel dějepis, tak se stal mým nejoblíbenějším předmětem. To jsem dokonce jezdil i na různé soutěže. Ale taky na ty sportovní. Reprezentoval jsem svoji školu. Na aktovku si pamatuji velmi dobře. Mám totiž jenom dva životní mindráky. Na rozlučkový karneval ve školce jsem šel za budík – a druhý byl, že jsem do první třídy nastupoval s růžovou aktovkou. To jsou dva takové moje životní milníky, které ne že by mě bolely, ale které si stále vybavuji. Ten budík byl ovšem depresivnější, protože jsem přišel o svoji lásku Simonku. Mirek, se kterým jsem soupeřil, přišel za piráta, a to bylo víc cool než budík. Nevím, jestli jsem k té aktovce nebyl trošku donucen, ale máma mě nikdy k ničemu nedonutila, takže to asi bylo trošku v těch devadesátkách trendy.

Zdroj, foto: Prima
Vendula Flassig Vrablová