Jana Paulová a Pavel Zedníček odehráli své 1000.představení

Na oslavu jednoho výjimečného jubilea došlo ve středu 23. května na jevišti Divadla Kalich. Jana Paulová a Pavel Zedníček na něm odehráli své 1000. společné představení pod hlavičkou této pražské scény. Toto úctyhodné číslo činí z Paulové a Zedníčka jednu z nejstabilnějších komediálních dvojic v historii českého herectví.

Jubilejní repríza připadla na inscenaci francouzské komedie Drahouškové, v níž Jana Paulová s Pavlem hrají společně s Davidem Suchařípou, Jiřím Kouhoutem a Anežkou Svobodovou. Vedle této hry dosud společně nastudovali ve svém domovském Divadle Kalich dalších šest titulů, čtyři z nich jsou stále na repertoáru.

O všech inscenacích Jany Paulové a Pavla Zedníčka platí, že dosahují skutečně vysokých počtů repríz, na činohry až nezvyklých – běžně přesahují i tři stovky představení jednoho titulu. Nejstarší z nich – Natěrače Donalda Churchilla - hrají nepřetržitě neuvěřitelným 18. rokem (premiéra proběhla v roce 1994 v Divadle ABC, odkud se v roce 2000 přestěhovala do Kalichu).

Spočítat, kolik diváků navštívilo inscenace těchto dvou komiků, je nadlidský výkon. Kromě domovské scény totiž často hostují v divadlech či kulturních domech po celé republice a na Slovensku a vyprodávají do posledních míst i ty největší sály.

Jana Paulová a Pavel Zedníček se poprvé pracovně setkali na natáčení televizního seriálu v roce 1977. Poté se jejich profesní cesty na dlouho rozešli a svedla je dohromady právě až premiéra Natěrače.

Rozhovor s Janou Paulovou

Co se vám vybaví, když se řekne tisíc odehraných představení s jedním parťákem?

Jana Paulová: Spousta srandy. Desetitisíce najetých kilometrů. Narvané sály lidmi, kteří se - možná i proti své vůli - projevují velmi hlasitě, přestože sedí v hledišti. Každé představení bylo do jisté míry premiérou, a to všechno s jedním člověkem, který má bohužel v každé hře jiné jméno, což mi začíná dělat čím dál větší problém.

Na jakých hodnotách a principech musí být herecké partnerství vystavěno, aby bylo tak pevné?

Jana Paulová: Na vzájemné úctě, na stejném smyslu pro humor, oba musíme tu srandu brát velmi vážně a také každý z nás musí umět být přihrávačem i smečařem.

Můžete s Pavlem i na tisící první repríze vůbec jeden druhého ještě něčím překvapit?

Jana Paulová: Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom okamžitě skončit, protože mám dojem, že to je právě to, proč na nás lidé často i poněkolikáté chodí.

Když se ohlédnete za všemi vašimi inscenacemi, co jim je společné?

Jana Paulová: Právě ten moment překvapení, to jak se vyvíjejí během repríz a také to, jak si je vlastně režíruje publikum.

Jsou představení, která vám stále ulpívají v paměti, anebo v tom množství repríza s reprízou splývají?

Jana Paulová: Pamatujeme si představení, kdy nás překvapilo publikum, ať třeba tím, že někdo smíchy zkolaboval, což se nám párkrát stalo. Také nám hořelo na jevišti a diváci, poté co jsme je na to upozornili a radili jim, že je možná lepší opustit divadlo, řvali smíchy a nikdo se nehnul z místa, přestože okolo nás lítali technikáři s minimaxem. Nebo si Pavel spletl město a místo do Rakovníka jel do Rokycan a já divákům vysvětlovala, proč začneme o půl hodiny později. Také jej jednou zradila peristaltika a já druhou půlku Natěrače přehrávala divákům sama. Tak by se dalo pokračovat vlastně ve všech tisících případech, protože skoro pokaždé nastane chvilka, která člověka nutí k často nechtěné tvořivosti.

Čím se vyzbrojíte do další tisícovky?

Jana Paulová: Ráda bych se vyzbrojila zdravým tělem, dobrou pamětí a chutí rozesmát lidi, ovšem udržet si tyhle zbraně bude čím dál těžší, protože čas je nepatrně proti nám. Ale protože se z nás na jevišti stávají děti, tak je vlastně i ten čas relativní.