Nejenom my, ale celý svět sleduje zkázu, která postihla Japonsko.
11. března zasáhlo severozápad Japonska opakovaně zemětřesení a tím začala velká tragédie této krásné země. Zemětřesení přišlo o síle 8,9 stupňů Richterovy stupnice, což je nejvíce za 140 let.

Následná vlna tsunami přišla do několika minut a zasáhla japonské pobřeží neuvěřitelnou výškou, přesahující 10 metrů. Lidé se nestihli v tak krátké době  evakuovat a proto se očekává až 20 tisíc obětí. Živel zdevastoval i severovýchod a poškodil jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Zde údajně dosáhla vlna tsunami výšky nepředstavitelných 14 metrů!

Japonci se střetávají s destruktivní činností přírodních živlů od počátků své civilizace. Ve svých bájích říkají, že zemětřesení vznikne tehdy, když  začne řádit obrovský sumec, který žije v hlubokých mořských vodách.  
Japonsko je ostrovní říše,  nejvýznamnějšími jsou čtyři ostrovy. Povrch těchto ostrovů se vytvářel převážně ve třetihorách. Je považován za velmi mladý a za jednu z tektonicky nejneklidnější části světa. Leží v oblasti, kde se pohybují litosférické desky. Epicentra některých zemětřesení leží často pod hladinou moře, a to pak vyvolává velké přílivové vlny tsunami. Sopečná činnost na ostrově je také velmi silná. Činných je asi 40 sopek. Posvátná hora Fudži  například soptila ještě v roce 1707. Japonsku se nevyhýbají ani tajfuny, zejména v září.

Japonci mají rádi přírodu i s jejím nebezpečím. Naučili se s pocitem ohrožení žít. Na katastrofy jsou připravováni výchovou od mládí. Jsou ochotni bez naříkání poskytnout pomoc postiženým. Vědí, že jedině ve vzájemnosti mohou časté  kritické chvíle přežít.

Já jsem měla možnost navštívit Japonsko před třemi lety a od té doby mám velké přání tuhle cestu znovu zopakovat.
Nikde jinde neuvidíte tak  dokonalou souhru tradice a moderního světa. Nádherná a křehká architektura chrámů, svatyň a hradů, a na druhé straně moderní města. Ani v Tokiu, které má 12 milionů obyvatel  (Japonci latinkou píší Tokyo, nevím proč my ne) jsem se nesetkala  s nějakým vandalismem, sprejerstvím a podobně. Nikde jsem neviděla pohozené odpadky. Zato jsem viděla usměvavé lidi, spořádaně vykračující vlevo.
Mám Japonsko ráda. Kde jinde uvidíte jídlo, které je upravováno a předkládáno jako umělecké dílo... Strava je prý velmi zdravá, ale já jsem si místní kuchyni zrovna neoblíbila. Co je pro nás velmi překvapivé, Japonci neznají spropitné. Něco takového jim připadá velmi nemravné.

V Japonsku jsem se nepřestala divit, jak všechno funguje. Cestovala jsem vlakem šinkansen do Kjóta. Na jízdence bylo vyznačeno číslo vagónu  a číslo sedadla. Byla jsem informována, že vlak staví pouze na jednu minutu a pak se dveře zavřou. To mě znervóznělo. Představila jsem si, jak hledám svůj vagón, z něho vystupuje řada lidí, kteří ucpou dveře a já se během minuty nestihnu dostat dovnitř. To se ale v Japonsku nemůže stát!

Na nástupišti jsou  na zemi  namalována čísla vagónů a značky, kde  budou dveře, až vlak zastaví. Šinkansen skutečně na centimetry zastaví přesně a cestující spořádaně vystoupí a nastoupí.

Zážitkem byly pro mě i záchody v hotelech - omlouvám se. Vypadal velkolepě, byl k němu vlastně  ovladač, kterým se reguluje teplota vyhřívaného prkénka, pak teplota a tlak vody v zabudovaném bidetu a splachuje se. Možná se ovládá ještě něco jiného, na funkci některých tlačítek jsem ani nepřišla.
Nejen technika, ale příroda je to, co prostupuje život Japonců. Dokáží architektonicky citlivě a s vkusem řešit zahrady a zahrádky. Není v nich nic násilného.

Chodníčky, prostor, voda a mostky, kameny a kamenné lampy, pak stromy, zejména javory a keře. Neplýtvá se barvami, ale všechno působí zvláštním poklidem, harmonizujícím s přírodou.
Vzpomínám na Japonsko. Na ohromení z velké sochy Buddhy v Kamakuře, (ta stojí na volném prostranství, protože chrám, v kterém socha byla, smetla kdysi vlna tsunami), na nádherný Zlatý pavilón v Kjóto, na posvátnou horu Fudži.

Přeji Japonsku, aby se velký sumec na dlouho uklidnil, aby se země vycházejícího slunce mohla zase vrátit ke svému běžnému životu.