Dala jsem se do velkého předjarního úklidu. Sluníčko svítilo a já měla celý volný den, a tak jsem procházela domem a do velkých krabic, pytlů a igelitových tašek házela vše nepotřebné, rozbité a dále nechtěné.

Vyházela jsem oblečení, boty i další věci, abych v nich udělala pořádek. Vše jsem umyla, vytřela a znovu urovnala a po několika hodinách jsem mohla věci určené na vyhození odnést do naší popelnice u domu. Byl čas na kafíčko. Uvařila jsem si svou oblíbenou kávu a rozhodla jsem se zavolat manželovi. Ale ouha! Nemohla jsem nikde najít svůj mobilní telefon. Musela jsem ho v zápalu uklízení někam uložit. Prošla jsem všechna možná i nemožná místa, podívala jsem se i do ledničky. A prošla jsem znovu již uložené skříně. Ale telefon nikde nebyl. Propadla jsem panice. Jednak jsem měla celkem nový a poměrně drahý telefon, ale hlavně v něm byly dvě karty se všemi telefonními čísly, kontakty a poznámkami, kdy mám co dělat, kam jít a podobně.

A tak jsem nechala kávu kávou a nasedla jsem do auta. Napadlo mě, že když si koupím novou kartu a vložím ji do některého ze starých telefonů, můžu si ten svůj alespoň prozvonit a najít ho tak.

Nechtěla jsem totiž čekat na manžela, až se večer vrátí z práce a prozvoní mě on.

Koupila jsem levnou kartu s minimálním kreditem, který mi stačil na prozvonění. Chvilku mi trvalo, než jsem našla telefon s funkční baterií. Konečně jsem svůj telefon mohla prozvonit.

Telefon sice zvonil, jak jsem slyšela ve starém telefonu, v domě jsem ho ale neslyšela. Já jsem ale nikam mimo dům nešla. Telefon musel být doma. Běhala jsem po obou patrech našeho rodinného domu a napínala uši. Musel být v něčem zavřený, že ho neslyším. A proto jsem otevřela prostor pod schody, kde máme kotel a hledala jsem i v úložném prostoru naší manželské postele. Postupně jsem to, co jsem si pracně uklidila, opět rozházela, ale telefon jsem nenašla. Přesto stále zvonil ve starém telefonu. Zvuk na tom ztraceném jsem nikdy nevypínala, ani neztlumovala. Pomalu jsem se začala bát, že se u telefonu vybije baterie. To by se šance na jeho nalezení ještě snížila.

Celý den jsem měla zkažený. Takto jsem přivítala večer manžela. Ten přišel domů a vyvezl před branku naši popelnici, protože ráno měli přijet popeláři. Pak jsem mu sdělila, co se mi stalo.

„A skutečně ses dívala všude?“ ptal se muž.

„Dívala. Ale já ten telefon vůbec neslyším,“ už jsem plakala.

Manžel také zkusil prozvonit můj ztracený telefon.

„A ty se běž podívat po domě a pořádně poslouchej,“ zavelel.

Chodila jsem znovu po domě, dívala se mezi květiny, do skříní, skříněk, do postelí a opět i do ledničky. Ale žádný výsledek to nemělo. V rozrušení jsem snědla celou tabulku čokolády. Šla jsem její obal vyhodit rovnou do popelnice, ať nám doma neleží další týden. Vyšla jsem před dům, a uslyšela jsem můj ztracený telefon. Manžel ho totiž stále prozváněl.

„Už ho mám!“ volala jsem a běžela k popelnici, která zvonila. Mobilní telefon byl někde v ní, uprostřed těch pytlů, krabic a nepotřebných věcí.

„Můžu to vypnout?“ ptal se manžel.

„Ne, ještě zvoň, ať vím přesně, v kterém pytli nebo krabici je.“

Vyházela jsem vše, co jsem do popelnice naskládala, a téměř v tom posledním pytli se starým oblečením jsem telefon našla.

Byla jsem velmi ráda, že jsem zhřešila a snědla celou čokoládu. Protože jinak by mi můj mobilní telefon ráno odvezli popeláři a byl by s ním navždy amen.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10