Je opravdu možné cítit, co lidé cítí? Film Tina a Vore nominovaný na Oscara v kinech

Jako dítě jsem si myslela, že jsem speciální.
Možná jsem nad sebou až moc přemýšlela.
Pak jsem vyrostla a uvědomila si, že jsem jen lidská bytost.
Je opravdu možné cítit, co lidé cítí?
Ano. Stud. Vina. Vztek.
Dokážu cítit tyhle věci.

Švédsko – dánský film Tina a Vore (Border) je o samotářské podivínské celní úřednici Tině s jedinečným darem doslova vyčmuchat to, co lidé cítí.
Zajímavá fúze temné severské detektivky s romantickou linkou o lidech i jiných bytostech měla světovou premiéru na letošním MFF v Cannes, kde vyhrála v sekci Un Certain Regard, získala si srdce karlovarského publika, a s nominací za Švédsko na Cenu americké filmové akademie Oscar za nejlepší zahraniční film roku 2018 míří do Los Angeles.

Tina a Vore bude v našich kinech od 18. října 2018.

 „Bylo nutné, aby Eerova (Vore) postava vyzařovala nebezpečí a zvrácenost, ale aby byla i zranitelná. Bylo obtížné najít někoho, kdo v sobě má skutečně obojí a Eero byl jediná volba. Je to finský herec ve švédském filmu, takže dává smysl, že je cizincem. S Evou (Tina) jsem měl opravdové štěstí, je opravdová perfekcionistka. Má mnohem širší herecký výraz v tlusté silikonové masce než spousta lidí bez ní! Vymáčkne z maličkostí velké věci, třeba jen různými způsoby toho, jak popotahuje nosem! Udělá rozzlobené popotáhnutí, smutné popotáhnutí…,“ říká o hlavních představitelích Evě Melander a Eero Milonoffovi tvůrce filmu Ali Abbasi.

Náročné byly proměny hlavních představitelů do postav. Oba kvůli roli přibrali 20 kg. V maskérně Eva musela trávit 4 hodiny denně, než se dostala na plac, měla už za sebou šesti hodinovou pracovní směnu.

Tina a Vore, anotace

Tina, podivínská a samotářská celní úřednice s ne právě přívětivým vzhledem, má podivný dar nepřirozeně vyvinutých čichových schopností. Na švédské hranici s Dánskem dokáže identifikovat kontraband tak, že u cestujících vycítí čichem strach, úzkost, provinění i jiné emoce. Ačkoli je v práci při odhalování pašeráků úspěšná, její soukromý život za moc nestojí. S povalečským přítelem žije prázdný „pro forma“ vztah ve skromné chatě u lesa, a z rodiny jí zůstal jen dementní otec v ústavu. Přitahuje ji příroda a mnohem více než s lidmi si rozumí s divokými zvířaty. Všechno se změní, když při své práci potká záhadného podezřelého vyvrhele, s podobně zvláštní tváří, jménem Vore. Oba jsou k sobě až záhadně silně přitahováni.