Je už nějaký ten pátek...

co jsem si dovolil zaplnit část plochy Chytré Ženy prastarými vzpomínkami. Dnes to bude spíše „nostalgické zamyšlení“.

Příští rok by to mohlo být, dovolí-li to, jak občas pravím - Nejvyšší a Matka Příroda - pětašedesát let, kdy to s mojí jedinou celoživotní partnerkou, v dobrém i zlém, společně táhneme životem. 

 Bude to - jak jsem si vygúgloval - svatba, dokonce „kamenná“.

Dodržel jsem zvyklosti, k minulým kulatým a půlkulatým výročím jsem věnoval zlato, smaragd i diamant, ale kámen, milé přítelkyně, drazí přátelé???

 Se značnou porcí černého humoru se nabízí myšlenka, co si tak věnovat vzájemně kámen „náhrobní“.

…Pozdě, moji milí, ten jsme si pořídili s předstihem, kdy byl, bratru počítáno, nejméně za poloviční cenu a to dokonce s bianco nápisem, vyvedeným ve zlatě. A navíc, dokonce v předplaceném místě s kouzelným výhledem na část Beskyd s vévodící Lysou horou.

Na kterou, bohužel už nevystoupím. Dokonce již po dva roky vzdávám i méně náročné houbařské cesty na Staré Hamry, kde jak známo - pět, nebo šest? plakalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova.

 Je více míst, kam bych se rád buď znovu, nebo poprvé podíval, leč nelze. Není to o penězích, Strana a vláda nám poskytla slevu, využívám ale jen tu na MHD, ale holt nohy nám „ale avšak neslouží“, jak pravil Jiří Suchý, coby stařičký poustevník Rudi Šrédr /foneticky/ v Kytici - znalci a znalkyně jistě pamatují.

 Navíc i má dorozumívací schopnost je mým „hluchem“ značně  omezena, občas ze zdvořilosti přitakávám na něco, o čem nemám páru a mohl bych se ocitnout, místo pod Troskami, někde na Šumavě.

 To by nebylo tak zlé - přiznám životní trauma - víte, že jsem za celý dlouhý život na Šumavě nikdy nebyl? A že jsem chtěl - to je jako v tom starém vtipu, jak praví jeden druhému: „Víš, Franto, já bych chtěl ještě jednou pomilovat Brigitte Bardotovou!“ „Neříkej, Pepo, ty jsi pomiloval BB?“ „To ne, ale už jsem jednou chtěl?“ Blbý, že áno?

 Zbytek republiky, i ten delší, původní, jsem prošel, projel mnohokrát, ba i za kopečky jsem částečně nahlédl, nejhezčí leta značně omezeně, sebrali mi, prevíti, na dvacet let pas. Nahradil jsem si to ale rafinovaně, cestováním do hlubin země, kolem sedmi set metrů dolů a nahoru, to taky vydalo nějaký ten kilometr.

 Nedostal jsem se na Osoblažsko, kde jsem poznal a vzal si již vzpomenutou celoživotní průvodkyni, nevrátil jsem se do oblasti  vojákování - laskavé čtenářky vědí, že to byl Český ráj, hlavně Hruboskalsko a severní Čechy s Děčínem a Hřenskem. I v blízkém okolí se mnoho změnilo. Zavřeli mi důl, kde jsem v potu tváře „chléb svůj dobýval“.  Dokonce jsem propásl symbolické vytěžení posledního vozíku uhlí, i když jsem mohl být váženou „celebritou“, neboť jsem byl na první šichtě, někdy v šedesátém roce, kdy se vytěžil vozík první.

 Valašsko, krajinu skoro rodnou, mi občas připomenou fotografie a videa, které mi „přeposílá“ má milá sestřička, občas se virtuálně projdu díky vzpomenutému „gúglování“.

 Jsou i další radosti, které starému dědkovi  /zbytečné zdvojení - starý a dědek/ přináší technika. Nejstarší pravnučku si mohu přehrát na videu z jejího prvního veřejného vystoupení u klavíru a nejmladší, devítiměsíční, jako plaváčka v bazénu. Dostala diplom, pradědek i prababka mají pochopitelně radost, stejně jako z dalších čtyř pravnoučat - každý, každá v něčem vynikají.

 Takže vlastně - jakápak nostalgie? Berme život, jaký je, snažme se z něj „vyzobat“ to příjemnější  a smířit se s tím, co pravil jeden, pro mne již zapomenutý, snad klasik:

„Na  životě je zvláštní to /a spravedlivé, dodávám já/, že z něj nikdo nevyvázne živý!“

  A co Vy, přítelkyně, přátelé, vrstevníci i generace mladší, jaký je Váš pohled na život: Chtěl jsem se původně zeptat na „životní filosofii - či filozofii “- vzdal jsem to, zažil jsem mnoho změn pravopisu, a konečně, vzpomeňte na Besídku zvláštní školy dvojice Š+G, kde v povídce „Moje jízda tramvají“ filos/z/ofa ušlapali...

Přeji hezký den - Jarda 

   

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz