Porevoluční trend stěhování se do satelitních městeček s sebou přinesl jeden zajímavý fenomén – zelené vdovy. Jde o manželky bohatých, úspěšných, pracovně velmi vytížených mužů, které jsou hmotně zabezpečeny, samy nepracují a žijí v přepychových vilách satelitních městeček plných zeleně.

Jsou udržované, pečují o sebe, jsou luxusně oblečeny, jezdí v drahých a bezpečných autech. Proto jsou většinovou společností považovány za šťastné ženy, které se uměly dobře provdat. Označení vdovy naznačuje, že většinu času žijí bez manžela, který je společensky a pracovně tak zaneprázdněn, že se doma objevuje pozdě večer a víkendy tráví s obchodními partnery. Proč ale tyto ženy mnohdy sahají po alkoholu a antidepresivech? Co jim chybí?

Jak praví známý citát, peníze nejsou zárukou štěstí. Paradoxně ale žijeme ve světě, ve kterém to není tak zřejmé a pro pochopení zelených vdov je třeba si ujasnit, že opravdu neplatí přímá úměra růstu peněž a pocitu štěstí. „Je pravdou, že se mnohdy spojuje štěstí s blahobytem a blahobyt zase s výší osobních příjmů,“ podotýkáPavla Hávová. Psychoterapeutka Jana Tamchynová k tomu dodává: „To, že se mnozí jako Sysifos snaží naleznout štěstí v penězích, je velký omyl nejedné generace. Životní štěstí je otázkou naplnění potřeb nejen hmotných, ale také citových. A jedno druhým zkrátka nezaplníme.“

Paní Milena (36), která žila jako zelená vdova více než deset let v jednom satelitním městečku za Prahou, o tom ví svoje: „Nejvíce mě štvalo, že mi každý říkal, co já tak můžu mít za trápení, když mám, na co si vzpomenu.“

Takový život s plným hmotným zajištěním vypadá zprvu lákavě, a ženám se skutečně líbí. Mají na všechno dost času, i samy na sebe, rozvezou děti do škol a školek, často mají k ruce uklízečku, zahradníka, apod. takže nejsou na údržbu mnohdy značně rozsáhlého domu a zahrady samy.Vše musí být perfektní, stále navoněné a jako nové. „Z takové ženy se pomalu stává robot na štěstí a udržovatel luxusu a to se týká i jejího vzhledu,“ komentuje psychoterapeutka Jana Tamchynová.

Po čase se jim ale začne přejídat stereotyp, do kterého se tyto ženy dostanou. První přichází citové ochlazení vztahu s manželem, který nemá na ni ani na děti čas. Zlatá kreditní karta nemůže citově naplnit prázdnou náruč. „S finanční nezávislostí a možností volně nakládat s penězi je to jako s ohněm.  Je to dobrý sluha, ale zlý pán,“ uvádí Hávová a dodává: „Svých peněz si váží zejména ti, kteří k jejich získání vynaložili velké úsilí. Ti také mnohem odpovědněji uvažují, jak s nimi naloží“.

Zelené vdovy také mají pocit stálého ohrožení nevěrou, protože dobře situovaní muži jsou stále centrem pozornosti mladších žen. Začíná honba za krásným vzhledem, které nakonec končí u plastických chirurgů. Strach z případné ztráty muže a úzkost ze samoty tyto ženy často řeší alkoholem.

„Nic jsem si nepřála víc, než aby děti zažívaly společné rodinné večeře. Neustále mě taky sžírala představa, že muž musí mít i nějakou jinou ženu. Pak jsem sáhla po alkoholu, který mě této úzkosti zbavil a tím začala moje cesta do pekla,“ pokračuje Milena.

Úděl být krásnou manželkou úspěšného muže je totiž značně stresující a nejisté povolání, které spíš přináší nudu a znechucení než pocity naplnění a sebejistotu. Ženy se cítí nevyužité, nemilované a vlastně stále ochuzené a frustrované. Manželé nechápou, co může jejich ženám chybět, proto nemají pochopení a už vůbec nejsou ochotni nic měnit. Mají vše, svůj servis, své zázemí a práci, která je naplňuje a v níž se seberealizují. Sdílení a vzájemnost s partnerkou jim v jejich přeplněném pracovním dni nechybítolik, jako je tomu u jejich žen. Ženy se cítí bezmocné, mohou být hysterické a agresivní nebo naopak upadat do depresivních stavů a řešit své psychické strádání antidepresivy. Za tím vším stojí pocity samoty, odcizení, nepochopení ze strany muže, obrovského tlaku působit navenek mladě, svěže, optimisticky.

Milena pokračuje: „Manžel mi city nikdy moc neprojevoval, a když vám něco dlouhodobě chybí, tak se to někde prostě projeví. Můj pocit nepochopení, osamocení společně s rostoucí závislostí na alkoholu nakonec vyvrcholil mým pokusem o sebevraždu. Naštěstí jsem přežila a něco si uvědomila!“

Podle psychoterapeutky Jany Tamchynové se tyto ženy seberealizují pouze jako šperk na životě svých mužů a zároveň jejich neviditelnézázemí. Navíc získají zelené vdovy otupené vnímání vůči obyčejnému životu, ve kterém se každý musí snažit uspět. Ztratí pojem o tom, jak žije většina lidí, kteří sice občas strádají, ale mají často naplněnější vztahy a mohou se více seberealizovat.

„Dneska abstinuju a žiju naprosto jinak. Chodím normálně do práce, abych měla pravidelný režim a spojení s realitou. I manžela moje krize donutila změnit hodnoty a daleko více se věnuje rodině,“ uzavírá paní Milena.

„Atraktivita a materiální jistoty nikdy nemohou naplnit duši člověka dovést ho k pocitům plně prožívaného života,“ komentuje psychoterapeutka Jana Tamchynová a dodává: „Příběh Mileny sice dopadl dobře, ale ne vždycky má příběh zelené vdovy šťastný konec“. Každý by se měl snažit ve svém životě budovat zejména kvalitní vztahy založené na vzájemné důvěře, opoře a porozumění potřebách toho druhého.

Čtyři zlatá pravidla pro šťastné zelené vdovy:

Nenechte se připravit o své zaměstnání a případně hledejte seberealizaci jinde (práce v charitě apod.).
Již od počátku vztahu vědomě budujte svoji pozici a nikdy nepřijměte pouzeroli „šperku na kravatě“.
Neztraťte kontakt s manželem a iniciujte jeho podíl na společném prožívání času a výchovy dětí (zapojte ho do rodinných rituálů).
Neustále rozvíjejte váš partnerský vztah zejména pomocí společných aktivit a zájmů.