Jeana

Když byly naší dcerce Verunce tři roky, přinesla jsem domů malé štěňátko yorkšíráčka. Byla to fenka a dostala jméno Jeana. Verunka se s pejskem okamžitě skamarádila. Jeana byla velmi hodný pejsek. Mezi dítětem a psem vzniklo pevné pouto a Verunka si tajně brávala psa také do postele. Rozhodně jsme nápadu pořídit psa nelitovali. Když jsme jeli na dovolenou, volili jsme destinaci podle toho, zda tam může i pes. A tak jsme upustili od luxusních hotelů v zahraničí a spokojili jsme se s dovolenou pod stanem u českého rybníka.

„Malá se tam vyřádí stejně, jako v moři, a bude tam mít i Jeanu. Nemusíme tak shánět někoho, kdo by psa hlídal. A ještě ušetříme,“ říkala jsem manželovi, kterému se k moři stejně nechtělo.

„A vyjdeme si na houby,“ mlaskl.

Dovolená se nám vydařila. Nepršelo, v hlídaném kempu bylo bezpečno a měli jsme přece čtyřnohého hlídače. Když nám bylo ve spacáku chladno, Jeana sloužila jako malý živý termofor.

Po návratu z dovolené mělo nastat běžné všední ráno. S ním přišla i návštěva školky.

Když Verunka ráno vstala, celá se drbala. Po tělíčku měla červené skvrnky.

„Mami, mě to svědí,“ stěžovala si a chtěla pupínky rozdrápat.

V obavě, že chytila neštovice, nebo jinou dětskou infekční nemoc, jsem navštívila dětskou lékařku.

„Vaše Verunka nemá neštovice, ani jinou nemoc,“ usmívala se paní doktorka, taky pejskařka.

„A co jí potom je? Byli jsme na dovolené pod stanem. Komáři?“ ptala jsem se.

„Kdepak komáři!“ řekla paní doktorka. Potkávaly jsme se při venčení našeho pejska, a tak dobře věděla, že do naší rodiny přibyl další člen rodiny. „Vaši Verunku poštípaly blechy!“ vyřkla ortel.

„Blechy? Ale my doma blechy nemáme,“ protestovala jsem a otřásla jsem se odporem.

„Vy přímo ne, ale váš pejsek jich má určitě plný kožíšek. Sama jsem si to před lety zažila. Můj syn byl celý poštípaný, a my s manželem ani jedno kousnutí,“ usmívala se lékařka. „Děti jsou na to náchylnější,“ doplnila.

Chtělo se mi citovat známé: „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ z filmu Na samotě u lesa. Místo toho jsem vypochodovala z dětské ordinace s radou, ať pejska zbavíme blech a byt vystříkáme.

„Ale Verunku do školky nepustím. Co by si tam pomysleli, že je dítě pokousané od blech?“ řekla jsem doma manželovi. Verunku jsem omluvila ve školce s tím, že je nachlazená.

Když jsme vystříkali psa, pelíšek, koberce a vše, co se v bytě dalo vystříkat, a Verunce se všechny kousance zahojily, odvedla jsem dcerku opět do školky a šla domů.

Paní učitelka se naší dcery samozřejmě ptala, jestli už není nachlazená. Nevím, co dcerka tehdy odpověděla. Když jsem ji ale přivedla domů, přišla ke mně a pronesla tu památnou větu:

„Maminko, to, že mě poštípaly blechy, vím. Ale nevěděla jsem, že byly nachlazené?“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10