Jeden den

Jsem již očekávána a se „svou“ seniorkou strávím určitý čas v malém bytečku, který má vyčleněn v rodinném domu. Paní, co nevidět oslaví pětadevadesátiny. Čiperná, ale už křehká osůbka, která je ráda za každou návštěvu. V jejím věku už žádné kamarádky a bývalé kolegyně nemá. Bydlí v domě s dcerou, která ještě pracuje. Mamince pomáhá, jak se dá, ale čas na posezení a popovídání si se najde jen sporadicky. Dozvídám se krom potřebných údajů i kus historie jejího života. Dřina, práce na poli, zaměstnání ne příliš vhodné pro ženu. Ukazuje mi sedřené ruce s pokřivenými prsty. „Asi proto ještě žiji a jsem vitální,“  dodává bělovlasá paní. Pochovala manžela i syna. Pořád je to v srdci bolavé, častokrát s nimi rozmlouvá. Již nechápe svět kolem sebe, epidemie, války. Zdá se jí, jakoby „byla zakletá v čase“.  Paní ožívá při hudebních pořadech v televizi. „Když zavřu oči, jsem zase na své první tancovačce, kde mě vzal do kola můj Jiřík!“  V očích má slzy, když dodává:  „Nikdy jsem se pak už nevdala, když zemřel...“

Vše potřebné jsem se dozvěděla, vyslechla životní příběh, dala pár rad a doporučení. Paní se jen nerada loučila, byla jsem ráda, že jsem k ní přišla i jako zástupce života „venku“. V chladném sychravém počasí ven nemůže, vše zajistí dcera...

Vykračuji si na cestě dál, naštěstí  nepotkám zbloudilé psy nebo agresivní jedince. Je příliš brzy. Čeká mě návštěva jiné seniorky, tentokrát v centru města.

Opět jsem očekávána a vítána s úsměvem. Někteří senioři se i  „nastrojí“ a čekají způsobně u stolu. Paní je také vdova. Už mnoho let žije sama. Také má štěstí, že jí vypomáhá syn se vším potřebným. Co nestíhá a nestačí, zajistí pečovatelská služba. Na druhý den se paní dožívá rovněž úctyhodného věku, devadesát dva let. Kulatiny kvůli epidemii Covid-19 nemohla oslavit, tak teď se moc těší na setkání s několika známými ženami z klubu. Jsou sice o poznání mladší než ona, ale pořád mají o čem diskutovat. Syn zajistí zákusky a kafíčko. „Už se moc těším,“  špitá paní a usmívá se. Opět jsme probraly vše potřebné, když si paní vzpomene, že nevidí svého kocoura.  Ani jsem netušila, že je v bytě zvířecí „mazlíček“. Ukrytý v koutě mě zcela jistě pozoroval. Nejdříve zacouval pod stůl, ale nakonec chtěl se mnou i odejít. Je to moc hezké, že syn zajistil své mamince společníka. Čas se nachyluje a já musím odejít. Popřeji k narozeninám a vyrážím do ulic. Mlha se pomalu rozplývá a zubaté zimní slunce „píchá“ do očí. Jsem plná dojmu z dnešních návštěv. Jako bych vstoupila do života svých babiček, dozvěděla se jejich životní osudy, pobyla s nimi a snad jim přinesla i kousek „člověčiny“. Té, po které všichni z času na čas prahneme a když se nám jí nedostává, „uvadáme“. Pro mě je tato práce obohacující, někdy jsou ty osudy smutné, bolavé, zejména když je zdravotní stav seniorů špatný, ale vím, že takový je život.

Všichni jednou zestárneme a můžeme potřebovat nejen pomoc rodiny, ale i lidí „z venčí“.  Měli bychom mít na paměti i fakt, že svůj osud dopředu neznáme a měli bychom se k ostatním chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám...

Po návštěvách v terénu mi mimoděk vyvstal v mysli citát z filmu Jeden den: „Ať se zítra stane cokoliv, máme dnešek!“ A tak to je, právě dnes můžeme udělat dobrý skutek, pochválit svou ratolest, pohladit maminku po tváři, usmát se na prodavačku nebo si zajít posedět s dávnou kamarádkou. Dnešek je tady a zítřek je obestřen tajemstvím...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz