Jedna máma se postará i o tucet dětí, ale někdy ani jedno dítě se nepostará o mámu

Toto je, bohužel, skutečný příběh. Stal se mým sousedům, kteří v našem domě bydleli, než je dětičky „odložily“ do domova seniorů.

Manželé, říkejme jim třeba Pospíšilovi, vychovali tři děti. Přestože ani jedno z dětí nebydlelo v dospělosti dál, než padesát kilometrů od svých rodičů, děti dlouhé roky mámu a tátu nenavštívily. Žily si svůj život a vůbec je nenapadlo, že by se tátovi a hlavně mámě mohlo stýskat, natož aby si uvědomily, že staří rodiče by mohli potřebovat s něčím pomoci. A to skutečně potřebovali. Paní Pospíšilová měla nemocné srdíčko, astma a špatně se jí dýchalo a pan Pospíšil už téměř nemohl na nohy. Ani jedno ze tří dětí se k nim nikdy nestavil, aby rodičům alespoň pomohl s nákupem. Bylo to už několik let, co si děti nevzpomněly na rodiče ani o Vánocích. Pan Pospíšil se s tím nějak smířil, ale jeho paní to hrozně rmoutilo.

My sousedé jsme manželům rádi vypomohli, přesto si paní Pospíšilová přála aspoň jednou ještě vidět své děti. Její muž jí domlouval, že jsou to sobečtí a necitliví lidé, kteří myslí jen na peníze a nemají v sobě ani špetku soucitu.

„Takhle kdybys jim napsala, že jsi vyhrála milion, to oni by se jistě přiřítili,“ domlouval své ženě.

Paní Pospíšilová dávno tušila, že to tak bude. A přesto naléhala každé Vánoce:

„Zkusme někoho sehnat, kdo by pro ně zajel a přivezl je k nám.“

„Vždyť všichni tři mají auta! Žijí si jak lordi a vůbec je nezajímá, jak my dva z důchodu vyžijeme.“ Pan Pospíšil měl pravdu, o které jeho paní slyšet nechtěla. A proto se jednou takto před Vánoci rozhodl svou ženu přesvědčit.

Postupně zavolal oběma synům i dceři. Zval je na Vánoce k nim, ale všichni se začali vymlouvat, že nemají čas. Nejstarší syn prý musí hned zítra služebně do ciziny, dcera si právě včera zlomila nohu a mladšího syna trápil otřes mozku. Navíc je prý hodně nachlazený a bojí se, aby své rodiče nenakazil. Významně kašlal do telefonu, kdyby to táta náhodou nepochopil.

Ale táta pokračoval: „Když nemůžeš, tak se nedá nic dělat. Ale s maminkou to je hodně zlé. Vypadá to, že do jara nevydrží. Rozhodla se, že chce přepsat byt právě na tebe (to řekl postupně každému ze tří nezdařených dětí). Ovšem musí se to sepsat u právníka. Ten má čas jen toto pondělí. Tak když v pondělí v poledne nepřijdeš na úřad, napíšeme byt na tvé sourozence. Já v bytě dožiju, ale byt bude už přepsaný na toho, kdo si čas udělá, aby o něj nepřišel.“

Samozřejmě, že to byla lež. Pan Pospíšil dobře věděl, že kdyby je napadla podobná hloupost, děti by ho byly schopny vyhodit na ulici. Jen chtěl ženě dokázat, že pokud se jedná o peníze, děti si můžou zařídit i volno v práci, přestože volal v pátek odpoledne, a všechna zranění náhle zmizí.

V pondělí se oba manželé slavnostně oblékli a šli se přesvědčit na úřad, že na ně děti kašlou.

Byli tam všichni tři. Nejstarší syn nebyl v cizině, dcera měla nohy v pořádku a nachlazený nejmladší syn náhle pookřál.

Jakmile vstoupili manželé do dveří, oba synové i dcera se k nim hrnuli a nechápali, proč u přepisu jsou i další dva sourozenci. Dcerka se začala zajímat, jak se maminka cítí, syn jí pomáhal s taškou, druhý se ptal tatínka, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Nikdy v životě se děti manželů Pospíšilových nechovaly tak úslužně, jako v to předvánoční pondělí.

Paní Pospíšilová si sedla na lavici před jednou kanceláří. Chvilku tak seděla a pozorovala své děti. Pak si vytáhla z kabelky kapesník a utřela jím slzy, které jí najednou vyhrkly z očí. Otočila se ke svému muži, pokývala hlavou a řekla:

„Měl jsi, tatínku, pravdu. Když jeden z nás byl v nemocnici, nebo jsme potřebovali vymalovat, nakoupit nebo zastat jinou práci, nikdo z těchto tří lidí tady neměl čas. A to jsme jim zavolali i měsíc předem! Nyní jim zavoláš na poslední chvíli, že můžou přijít k majetku, a máme je tu všechny. Tyto děti si od nás nic nezaslouží. Jsem ráda, že strávíme tyto Vánoce, stejně jako každý rok, sami.“

Manželé se zvedli a k úžasu svých nezdárných dětí odcházeli. Nechali na chodbě stát ty tři, kterým dali život, naučili je chodit, mluvit a zařadit se mezi ostatní, otočili se k nim zády a šli domů. Na Vánoce si pořídili kocourka, protože pochopili, že i ty němé tváře dají člověku někdy víc lásky, než vlastní děti.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10