Jedno velké dilema

Ráno jsem se podívala do zrcadla a zjistila, že mám oteklou tvář. Nic mne nebolelo. Napadlo mne, že to bude souviset s ulomeným zubem. Zůstal mi v dásni jen kořen, ale vzhledem k tomu, že mne to nebolelo a necítila jsem žádný problém, tak jsem návštěvu u zubaře odkládala. Nyní tedy nadešel čas tam vyrazit. Cestou jsem přemýšlela, co mne asi čeká. Zřejmě vytržení kořene zubu. Ale nebude třeba řezat dáseň? Začínala jsem mít obavy.

V čekárně seděla jen jedna paní. To bylo dobré znamení – budu to mít brzy za sebou. Čekala jsem opravdu jen chvíli a už mne sestřička volala do ordinace. Když vylíčím paní doktorce problém s oteklou tváří a ulomeným zubem, tak jen otevřu pusu a čekám, co bude dále. Paní doktorka obhlédla situaci a řekla to, co jsem čekala: „Ten kořen musí ven, vytrhnu Vám ho.“ O řezání dásně se nezmínila, tak to mne uklidnilo. Následovala injekce, čtvrt hodiny klid a potom trhání. První část kořene byla venku hned. U druhé to trvalo trochu déle, ale uklidňovala jsem se tím, že jsem zažila horší věci, tak vydržím i tohle. Když mi paní doktorka řekla, že jsou oba kousky kořene venku a dáseň je v pořádku, tak jsem si v duchu řekla: „Sláva, mám to za sebou!“ Následovalo poučení o klidovém režimu po celý den. Vzhledem k většímu otoku tváře jsem ještě vyfasovala recept na antibiotika. V tu chvíli ve mně trochu hrklo: „Vždyť jedeme zítra na hory, zvládnu to?“ Rychle jsem se sbalila a doslova vystřelila z ordinace.

Celou cestu domů jsem myslela na zítřek. „Mám na ty hory jet nebo ne? Tolik jsem se těšila! Když nebudu lyžovat a udělám si jen procházku po okolí, tak mne to snad neporazí. Má svítit sluníčko, bude tam určitě krásně. Přeci nezůstanu doma.“ Stavila jsem se v lékárně, vyzvedla antibiotika a spěchala domů. Natáhla jsem se na chvíli na gauč a usnula. Když jsem se probudila, cítila jsem, že umrtvení již povolilo. To jsem ráda, protože ten pocit není moc příjemný. Uvařila jsem si k obědu polévku, najedla se a začala připravovat věci na hory. „Vždyť je to jenom jeden den, to zvládnu. Přeci nezkazím dceři výlet, už měsíc se na něj těšíme.“ Neustále ale sleduji vývoj mé tváře a dásně. Otok se nezvětšuje a nic mne nebolí.

Ráno vstanu a hned mířím k zrcadlu. Otok je o trošičku menší než včera a nebolí. Je rozhodnuto – jedu na hory. Připravím tedy snídani, vzbudím dceru a vyrážíme na autobus. Máme před sebou zhruba dvě a půl hodiny cesty. Do Horních Míseček dorazíme těsně před devátou hodinou. Vše je tu zalité sluncem. Užijeme si určitě krásný, téměř jarní den. A také že jo. Ale o tom až příště…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10