Název knihy: Jen v lásce přežijeme
Autor: Jiřina Prekopová
Nakladatelství: Portál
Rok vydání: 2014
Vazba: Brožovaná
Počet stran: 152 stran
Cena: 188 Kč

Moderní člověk si přivykl na různé způsoby prožívání rodinného života a rodinných svazků. Rozpad rodin a zakládání nových je už téměř standardem západního světa, závazky na celý život a pevné partnerské vztahy už se nenosí. Známá rodinná terapeutka a spisovatelka bestsellerů v nové knize ukazuje, že by tomu tak nemuselo být a že láska na celý život je možná. Předkládá srozumitelné rady a úvahy, které vycházejí z přirozených zákonů, které jsou pro investici zvanou rodina klíčové: zájem o druhého, schopnost odpuštění, každodenní projevy zájmu.

Dr. Jiřina Prekopová je uznávanou česko-německou dětskou psycholožkou. Některé její knihy byly přeloženy do 25 jazyků, staly se bestsellery. Po celém světě šíří J. Prekopová svou terapii pevným objetím a školu lásky v rodině. Přednáší, vede kurzy a semináře. V Portálu vyšlo několik jejích knih. Instituty pod jménem Jiřiny Prekopové a podle jejího konceptu byly založeny v Mexiku, ve Švýcarsku a v Německu.

Ukázka z knihy Jen v lásce přežijeme

Nový životní styl v rodině

Nový životní styl v rodině není žádný „hokuspokus“: vychází ze zákonů stvoření, které nám byly dány na cestu, abychom se stali člověkem. Věřící lidé věří v Boha, nevěřící v moudrost přírody – ať tak či onak, v hloubi svého srdce cítíme, že smyslem lidské existence je láska a že na ní založený vývoj se osvědčil po mnoho tisíc let. Bezpodmínečná láska je naší největší jistotou. Je naším cílem a majákem. Naše škola lásky v rodině zohledňuje poznatky o potřebách a vývojových fázích člověka z různých vědeckých oblastí, jako jsou antropologie, vývojová psychologie, biologie, výzkum instinktů, výzkum mozku, teologie aj. Ruku v ruce s teorií pak jdou desetiletí praxe na poli intervence, terapie a výchovy v rodinách, které nám potvrzují, že náš koncept v každodenním životě rodiny funguje.


V naší škole lásky se jasně distancujeme od tělesných trestů a trestů formou odepření lásky („time out“). A to nejen proto, že uvolňování adrenalinu připomíná chování zvířat a je člověka nedůstojné, ale zejména proto, že je tím hrubě porušován princip bezpodmínečné lásky. Tělesných trestů se zříkáme už kvůli tomu, že chceme starozákonní „oko za oko, zub za zub“ nahradit křesťansko-humanistickým postojem „miluj své nepřátele“. Rozhodující roli hraje rovněž zkušenost, že dítě si naučený model vtiskne do paměti a předává jej dále – nejpozději v dospělosti se tak jako otec nebo matka bude chovat podobně jako jeho vlastní rodiče. A nejdůležitějším důvodem rezignace na tyto metody je pro nás skutečnost, že při použití tělesných trestů a odepření lásky není možný vizuální kontakt, což znemožňuje projev empatie a emoční konfrontaci. Protivníci se na sebe nedívají a během fyzického střetu se nevnímají. A to ani při neškodném plácnutí, neboť je uštědřeno přes ruku, na zadeček nebo do týla, přičemž vykonavatel trestu se na tyto části těla dívá, ale obličej trestaného mu zůstává skrytý. Vytaháme-li dítě za ucho, otočí hlavu na opačnou stranu a dívá se jinam. Nebo si vzpomeňme na výprask přes zadnici, který byl součástí dětství našich prarodičů. Co při tom mohlo dítě vidět? Zem pod lavicí, přes kterou se muselo ohnout. A co viděl vychovatel? To si snadno domyslíme.


Kdo zažil tělesné tresty – ať už jako dospělý, nebo dítě –, má sklony předávat prodělanou agresi dál, aby si sám mohl užít role mocného agresora. Bylo-li dítě trestáno odepřením lásky, nenaučilo se pro svůj dospělý život nic konstruktivního. Takovým druhem trestu je prostá věta „Takového tě nemám rád/a“, nebo vykázání do tmavého přístěnku a dlouhodobé ignorování („Dokud se neomluvíš a neslíbíš, že už nebudeš zlobit…“). Jako dospělý pak dotyčný uprostřed stále ještě doutnajícího konfliktu odejde nebo pošle svůj protějšek pryč („Jdi do kuchyně/ své kanceláře, dokud se neuklidníš!“). „Vyvléknout se“ z konfrontace není zralé a přínosné řešení. Takové reakce prakticky předprogramují rozvod. Protože se partneři „v mládí“ nenaučili, resp. nepocítili, že základním předpokladem naší lidské existence a spolužití v rodině je bezpodmínečná láska, budou tápat ve stejných situacích i později „ve stáří“, podobně jako jejich rodiče. Kdo je oběť? Vlastní dítě. Vlastní žena. Kolotoč se tak otáčí dál, spirála pokračuje v sestupném pohybu a fatální rodinná historie nemá konce. Pokud ale začneme o sobě a své rodině přemýšlet, uvědomíme si, jak škodlivé jsou tělesné tresty a odpírání lásky. A později takovéto metody rozhodně odmítneme.


Tuto knihu Jen v lásce přežijeme koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách Portal.cz