Tentokrát bych rád pověděl něco o pohybu, který je nám tím či oním způsobem poskytován. Nemám na mysli ten, o němž jsem si vyčetl pod názvem „kam všude letíme, i když stojíme“ a vůbec nepochybuji  o pravdivosti tvrzení, že jde nejméně o čtrnáctero pohybů, které si ani nedokážeme uvědomit. Zájemci a zájemkyně si nagúglují sami. Tedy prozaicky - jde o cesty na tandemu motocyklu, sedadlech v autech a vlacích, vzácněji v letadlech - na balony a vzducholodě u mne nedošlo. Ojediněle pak to byly kabiny jeřábů - v rámci učení v ocelárně, naopak velmi často svislá doprava v důlní kleci - denně nahoru a dolů, skoro 27 let, vodorovná v podzemí v důlních vláčcích a závěsných lanovkách. Někdy povolená, jindy zakázaná, na gumových pohyblivých pásech. 

Vrátím se k moto - a auto přepravě. Nikdy jsem nebyl držitelem oprávnění  k řízení motorových vozidel - prostě, nikdy jsem nevlastnil řidičák.  A o jeho vlastnictví - abych předešel poznámkám o mé - případné neschopnosti - jsem o něj neusiloval.  To jsem měl po tátovi - ovládal vše, co jezdilo po kolejích, na silnici nevyjížděl ani na kole, o dalších posouvadlech ani nemluvě.

Rád se svezu, to ano. Poprvé to bylo v době protektorátní. Naproti přes cestu proti našemu bytu, pořízenému ze staré kovárny, bylo betonářství tatínka mých dvou kamarádů, pana Bětuňáka. Rozsáhlý areál, sloužící ke skladování betonových studnařských skruží, rour, dlaždic atp. byl prostorem jako dělaným pro klukovské hry. Dopravním prostředkem firmy byl pak náklaďáček na dřevoplyn. Techniku pohonu nedokážu vysvětlit. Vím jen, že to byl páchnoucí válec, do kterého se ládovaly snad bukové či dubové kostky, při občasných jízdách na korbě jsme také náležitě nevoněli.

Dalších jízd auty jsme si užili v květnu pětačtyřicátého. Projíždějící vojáčci měli k nám, desetiletým klukům, přátelský vztah, brali nás pro cesty za proviantem. Vozový park byl rozmanitý, nejraději jsme měli džípy, jestli to byly ty, převážené přes Atlantik v rámci americké pomoci, to jsme ani tehdy nevěděli a popravdě řečeno, bylo nám to šumafuk.             

Dalšího využití auto přepravy se mi dostává až v době současné - důchodcovské, naštěstí rodinný autopark je dostatečný, řidiči spolehliví. O to méně využívám vlakové přepravy - divím se pokroku. V době válečné a poválečné naopak. Táta, jak již bylo řečeno - byl ajzboňák. Nejen, že jsem měl režijku, měl jsem k vlakům vřelý vztah. V depu - tehdy se spíš říkalo - výtopně, jsem se vyznal jako doma. Nosil jsem tam tátovi jídlo, pokud jsem je nepředával přímo k lokomotivě na nástupiště v době projíždění  spoje Přerov - Vsetín - později až Púchov, případně Ostrava - Kojetín. Do Přerova jsem byl občas zavezen, na nádraží si mne tam vyzvedl někdo z tamního početného příbuzenstva a odvedl mne k mé přerovské stařence.  Jednou jsem tam dojel na lokomotivě. Bylo to, bohužel, v den, kdy mne starostlivá matinka oblékla do apartního světlého pláště, doplněného stejně světlou čepičkou. Ať děláte, co děláte, na parní lokomotivě se to jaksi nenosí... Co si vyslechl můj otec - já jsem přece „z toho neměl rozum“, by se nedalo moc dobře interpretovat. Vím jen, že jsem po tomto dni už nemohl své, kdysi parádní oblečení, předvádět na fotbalové tribuně, kam jsem chodíval fandit svému otci, který patřil k oporám našeho týmu. Na vlaky jsem nezanevřel, mám je rád dodnes. A to, prosím,  pamatuju vagóny, kdy kolem dokola vedly lávky, do jednotlivých kupátek se vcházelo zvenčí. Nebo také pozdější motoráčky, kde se v zimě topilo klasickými železnými sporáky s kouřovody, vyvedenými nad střechu. Síťové poličky nad sedadly se daly využít ještě v pětapadesátém roce ke spočinutí, při mé cestě na vojnu.
Snahy o větší kulturu cestování v padesátých letech vedly k ozvučení souprav, dokonce tam byly i knihovny. Krok zpět, pamatujete někdo na pokřik „pitnááá voda“ případně „horkýýý pááárky“ na nástupištích? Tak ta vzpomenutá „pitná voda“ bývala v letech 1946-48 dobrým zdrojem mých klukovských příjmů.

Letecké přepravy jsem si moc neužil, jen několik let pozdně šedesátých, to bylo pár cest na konzultace nedokončeného VŠ studia, pamatuji si jen, že letenky z Ostravy do Prahy stály kolem dvou stovek. Zahraniční lety, dva - na východ, nezapomenutelný zážitek byly lety vnitrostátní linkou do Soči a podruhé do Tbilisi - nevím jak dnes, ale před padesáti lety prostředí tamních letišť - nepopsatelné. Bál jsem se někdy při dopravě? Jen jednou - autobus po gruzínské horské - vojenské - cestě, pod vámi strž, nad vámi skály, občas pohled na neodklizené vraky, řidič držící se jednou rukou volantu, balící fešnou průvodkyni cestovní kanceláře - no nic, jsem ještě, jak vidíte, tady. Uzavírám kapitolu o cestování - to, skoro denní - s EMHÁDÉ - tedy městskou hromadnou dopravou, si zaslouží zvláštního zpracování - tak snad někdy příště... A „šťastnou cestu“, přátelé a přítelkyně, ať cestujete kamkoliv a čímkoliv.