Ještě jsme se nepotkali

Vazba: paperback

Formát, hmotnost: 111 × 201 mm, 324 g

Cena: 319 Kč

Ukázka z knihy Ještě jsme se nepotkali:

Když pokládám kufr na postel, všimnu si, že je lehčí, než by být měl. Pak uvidím jinou barvu zipu, je spíš tmavošedá než černá. Zamračeně kufr rozepínám. Nahoře leží pánská bílá košile, cestovní balení pánského deodorantu...
Nejdřív nechápu, co to je. Tohle nejsou moje věci, není to můj kufr. Když mi dojde, že jsem si na pásu vyzvedla cizí zavazadlo, zavřu na chvilku oči. Tak tohle jsem fakt potřebovala, teď budu muset jet celou cestu zpátky na letiště, abych si vyzvedla svůj.

Zatímco koukám na obsah kufru a usilovně si přeju, aby uvnitř bylo něco jiného, všimnu si knihy v měkké vazbě ležící vedle hromádky oblečení, Jako zabít ptáčka. Moje oblíbená kniha, i tátova. Vezmu do ruky hodně ohmataný výtisk, starší vydání, podobné tomu, co mi zanechal táta. Položím ji na postel a přistihnu se, že si prohlížím obsah zavazadla. Zmocní se mě divný pocit, jako když se z oblohy odsunou mraky. Naštvání, že mám cizí kufr, se postupně mění v něco nového, nečekaného.

Pod knihou leží jeden z těch tlustých béžových pletených rybářských svetrů, jako nosí Chris Evans ve filmu Na nože nebo jaký by mohl mít na sobě Ryan Gosling o víkendu někde v dřevěném srubu, kde naštípe dřevo, nachystá martini a pak se vás zeptá, jestli si zahrajete scrabble u ohně. Ty na chlapech zbožňuju. Pod svetrem je sborník klavírních skladeb. Miluju muže, kteří umí hrát na piano, musí to být jedna z nejvíc sexy dovedností. Krátce jsem chodila s pianistou, když jsem pracovala pro hudební časopis, a už samotné hraní málem stačilo k tomu, abych přehlédla fakt, že byl naprosté prase... Pak si přečtu nápis na sborníku a přitisknu si dlaň na pusu – Největší hity Phila Collinse. Panebože, co to má znamenat?

Tohle nemůže být náhoda. Skoro v transu vyhazuju všechny věci z kufru, jako kdyby se na dně mohl skrývat muž, který vlastní tohle zavazadlo.
Jsou tam modré běžecké boty a úhledně složená průhledná plastová taška se špinavým prádlem a běžeckým oblečením (kategoricky odmítám se tím prohrabávat). Na dně kufru leží v zapečetěném sáčku z duty free lahvička s parfémem – Yardley English Lavender, parfém mé matky. Naskočí mi husí kůže. Neznám nikoho, kdo by tuhle vůni používal. Nepochybně jde o dárek, ale já mám pocit, jako kdyby patřil mně – mámino znamení. Zamrkám, bodá mě v očích. Klid, Lauro – je to pravděpodobně dárek pro manželku toho chlápka. Ale pak najdu zboku zasunutou nezalepenou nepopsanou obálku. Bylo by hodně zlé, kdybych nakoukla, jestli tam je něco napsáno? Takové otázky si radši nepokládej.

Drahá maminko,
vím, že sis k narozeninám přála včelí úl – ale říkal jsem si, že když budeš vonět levandulí, bude se kolem tebe rojit spousta obdivovatelů…
S láskou J.
P. S. Skutečný dárek stojí na zahradě, na Vánoce se těším na med.
Ježíš, ten je úžasný. Koupil matce včelí úl, já chci včelí úl! Mám teď výčitky, že jsem si kartičku přečetla, ale zároveň se mi ulevilo, že to není určeno manželce. A ten jeho rukopis – pěkný rukopis – je tak přitažlivý. Je úhledný, ale s vysokými vzpřímenými písmeny. Jméno toho muže začíná na J… James? John? Jack? Jim? Existuje tolik skvělých jmen začínajících na J. Vlastně si nedokážu vybavit ani jedno, které není super sexy – snad až na Jensona, ale to je doslova a do písmene jediné, na které si vzpomenu.

Nechávám se příliš unést, já vím, ale nemůžu si pomoct. Tohle je tak strašidelné, obzvlášť když vezmeme v potaz intuici, kterou Vanya ohledně tohohle víkendu měla. Poslední zajímavý předmět, který najdu, je svazek klíčů schovaný v postranní kapse. Jsou přivázané ke kousku starého lodního lana s dřevěnou visačkou s nápisem SRUB. Má srub. Nesnila jsem náhodou před chvilkou o dřevěných srubech? Teď už se nedá zpochybňovat, že se ke mně hodí.
Zvednu svetr a přivoním k němu. Úžasné – je cítit jako polínka do krbu, pečené vdolky a pot, když s vervou štípete dříví.
Chovám se jako blázen? Nejspíš ano. Ale něco z toho působí reálně. Všechno v tomhle kufru zapadá do mého příběhu. Je to příliš dokonalé, než aby to nic neznamenalo. Musí to být nějaké znamení. Musí to být on, moje velká láska, doručená v černém příručním zavazadle...

Ohlasy ze zahraničí:

„Cousens vytváří svět plný sympatických postav, které se snaží být šťastné navzdory mnoha životním překážkám. Přestože se všichni v knize potýkají s vlastními těžkostmi, Cousens celému příběhu vdechla povznášející pocit naděje… Prostředí Jersey vytváří útulné, větrem ošlehané kulisy k příjemné pomalu se rozvíjející romanci. Hřejivá, vtipná a naprosto okouzlující přímořská dovolená, která se jistě bude líbit fanouškům Sophie Kinselly.
Kirkus Reviews

Přesně tak zábavný, svižný a překrásné napsaný příběh jsem potřebovala.
Lorraine Brownová, autorka románu Vlak do Paříže

O autorce knihy Ještě jsme se nepotkali:

Sophie Cousens působila přes dvanáct let v televizi v Londýně a podílela se na produkci poradu The Graham Norton Show, Big Brother a Russell Howard’s Good News. V současnosti žije v Jersey a svůj čas dělí mezi psaní a péči o dvě malé děti. Její debutový román Příští rok v tento den se stal okamžitě po svém vydání bestsellerem New York Times. Ještě jsme se nepotkali je její druhá kniha.

Tuto knihu Ještě jsme se nepotkali koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Knižního klubu nebo na eshopu Luxor.cz.