Jirka

Po vysoké škole jsem nastoupila v místní základní škole jako učitelka. Pro nedostatek kantorů mi dali hned třídnictví na druhém stupni, vyfasovala jsem problémové sedmáky.

Třída, kterou mi svěřili, byla skutečně nechvalně proslulá, o čemž svědčí i fakt, že poslední kantor, který třídu vedl, skončil s infarktem a po návratu z nemocnice se do školy už nevrátil. Mí žáci nosili špatné známky, a kdyby existovaly šestky, jistě mám několik adeptů právě na ně.

S dravostí mladého člověka jsem si dala slib, že vše změním. Individuálně jsem se věnovala především typickým pětkařům. Musela jsem žáky naučit se učit a zaujmout. A tak, ač mí kolegové zkoušeli své žáky párkrát do roka, já začala s pečlivou přípravou a každý týden jsem s žáky psala test, abych poznala, co jim dělá problémy. Nesetkalo se to s velkým úspěchem. Začala jsem dávat svým žákům pravidelně domácí úkoly, což na této škole nebylo na druhém stupni obvyklé.

Zdálo se ale, že má snaha přináší ovoce. V pololetí se průměr třídy malinko zlepšil. Těžkou hlavu mi ale dělal Jirka. Jirka byl syn místního podnikatele. Zdálo se, že maminka i tatínek nejsou školou nepolíbení, na syna se to ale nepřeneslo. Jirkovi učení nešlo a dělalo mu problémy. Navíc to byl právě Jirka, který měl i výchovné problémy. Navrhla jsem mu proto, že bych byla ochotná doučovat ho po vyučování.

„Mohl bys tu zůstat třeba hodinku po škole, podívali bychom se na to, co ti nejde a dohnali bychom to.“

Žák se jen ušklíbl. Druhý den do školy přišla Jirkova maminka. Vynadala mi, že její syn nemá zapotřebí chodit na doučování. Dle mého měl. „Je to jen o tom, jak učitel učí,“ ušklíbla se a odcházela.

„To jsi neměla,“ řekla mi pak má kolegyně v kabinetu. Pak mě seznámila se skutečností, že Jirku si jeho rodiče adoptovali z dětského domova. Jirkův táta je navíc mecenáš školy a školu finančně dotuje. „Bez finančních darů se neobejdeme. To se raději ředitel zbaví tebe,“ zvedla prst kolegyně, aby dodala svým slovům vážnost.

Bylo mi Jirky líto, stejně tak jako jeho rodičů. Nechtěla jsem jim ani Jirkovi ublížit, nemohla jsem ale Jirku pustit dál, do dalšího ročníku. I kdyby absolvoval tuto školu bez opakování, na učilišti by měl o to větší problémy. A tak jsem ho navrhla na opakování ročníku. To se ale nesetkalo s pochopením ředitele, ani Jirkových rodičů.

„Toho žáka necháte projít do dalšího ročníku,“ přikázal mi ředitel. To Jirkův otec byl mnohem tvrdší. Přišel po vyučování, zastoupil mi dveře od kabinetu a začal mi vyhrožovat. Sprostě mi nadával, nevybíravě tituloval a vše svaloval na mé mládí. Prý si nedokážu představit, jak se jejich syn učí a jak mu to doma jde. Ve škole ho traumatizuji já se svým přístupem.

Krátce na to začal někdo vyhrožovat mé dceři. Začaly jí chodit zprávy s výhrůžkami. Ještě jednou jsem se pokusila promluvit s Jirkovým otcem a navštívila jsem ho v jeho podniku. Nechal mě vyvést jako puberťáka. Pro svůj klid a pro klid mé rodiny jsem raději změnila zaměstnání a ze školy jsem odešla.

Z Jirky je dnes dospělý muž a svůj život tráví potulkami po sídlišti. Je totiž věčně nezaměstnaný. Nestěžuje si ale. Má bohaté rodiče, kteří ho finančně podporují. A tak zatímco my ostatní musíme chodit do práce, Jirka má věčné prázdniny…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete