Za bezmála osmdesát let nasbírá i odolné tělo pár ran, které zanechají na tělesné schránce nějakou tu stopu. O následcích jiných, vznešeně možno říci „na duši“ bych raději nehovořil. Jednak proto, že se dosti obtížněji popisují, dále proto, že jich bylo mnohem více, než těch reálných a konečně i proto, že by bylo potřebné přiznat i ty, které jsem jiným způsobil já. Reálnou stopu naopak nosil na čele můj dobrý kamarád Janek P., byla od oblého /naštěstí/ šutru, který jsem po něm mrštil, dnes už ani nevím proč...

A jak je to se mnou? Vezmu to chronologicky - první znám jen z vyprávění. To jsem si prý hrál na dřevěných schodech, vedoucích na půdu, v domečku mé bystřické stařenky s mosazným hmoždířem. Dnes je to žádaná starožitnost, tehdy zrádný kus kovu, na který jsem upadl, když jsem se po těch schodech skutálel. Krve prý bylo, jak z pověstného „vola“, řev neslýchaný. Jizvu nad kořenem nosu mám viditelnou dodnes.

Stejně jako další, nad levým kolenem. To jsme na lávce poličenského potoka hráli takovou tu hru, jak jedna parta proti druhé běží se snahou zastavit, jakýmkoliv způsobem, protivníka. Vzal jsem to kolem zábradlí, bylo ze smrkových soušek, zůstal tam vyčnívající zbytek po osekané větvi. Tehdy se prkotiny nešily, lékař se nevyhledával - jak pravil Jan Werich coby Ferda Kaplan ve filmu „U  nás v Kocourkově“ -  jizva mne hyzdí... Znáte tu písničku pana Suchého, jak „už desátý rok, schovává si brok“? Tak to  je důlek na předloktí mé levé ruky. Výše uvedený Janek P. měl  „zaracha“, nemohl mezi nás, co jsme si povídali na dvoře  ajznboňáckého činžáku ve Valmezu. Krátil si volnou chvíli střílením ze vzduchovky a trefil.

Ten brok, byla to diabolka, jsem si neschoval, byť jsem jim byl střelen, památka zůstala.
Pak dlouhá pauza, až na vojně přibyla další viditelná stopa. Bohužel, nemohu posloužit povídáním o hrdinském činu či nebezpečné bojové operaci. Nevěřili byste, že je možné při krájení chleba, tupým příborovým nožem, proříznout i část palce levé ruky. Tentokrát byl doktor po ruce, stačily na to čtyři stehy, jizva je nepatrná.

Opět nějaký ten časový posun. Téměř tři desítky let práce v rizikovém důlním prostředí, mi přidalo pouhé dvě, nijak nebezpečné památky. Nebudu se příliš zabývat technickým popisem. Mezi dva kusy železa se dostal, v prvním případě, prostředníček mé pravé ruky. Prst zůstal celý, poněkud v posledním článku ohnutý. Snaha o vyrovnání v sádrovém lůžku byla marná. Po roce odškodňovací komise konstatovala, že došlo o „vychýlení větší než 1 1/2 cm“ a přiznala náhradu za trvalou změnu ve výši 1.200,- Kč. Tehdy, asi v roce 1973, to bylo dost peněz, nahradilo to pojistku, povinně placenou asi za tři roky.

Paradoxem tehdejších předpisů bylo to, že kamarád, který spolu se mnou čekal na posouzení, dopadl  jinak. Měl po zlomeninách obou nohou trvalé bolesti  /znají všichni, kdož byli obdobně postiženi/. Protože nebylo na něm shledáno nic viditelného, nedostal ani korunu.

Docházím k poslednímu /snad nic nepřibude/. Odmrštěný kus bytelného železa mne vzal přes holeň levé nohy. Bolelo to tedy pořádně. Jenže - hlásit pracovní úraz? Přítel revírník byl, jako jiní, odměňován za „bezúrazový“ provoz - to byste se divili, jaká kouzla se dělala, aby se úrazovost nezvyšovala. Povrchové dílny a kanceláře bývaly plné různě ofáčovaných marodů, kteří nemuseli fárat, byli ošetřováni bez neschopenky. On totiž i závodní lékař měl odměny od podniku úměrné své snaze uznávat, či spíše neuznávat pracovní úrazy.
Zkrátím to, nastoupil jsem dovolenou, dostal jsem ji do Českého ráje - jel jsem tam rád, připomenulo mi to, tam před lety prožitou vojnu. Koupal jsem se v rybníku u Věžických skal, kousek od Trosek, připomínám si to, když vidím  ten film, jak chtěl Tomáš Holý, coby Vašek, dostat tatínka do polepšovny, točili to právě v těch místech. Závěr pobytu byl poněkud problematický. Naštěstí až těsně před odjezdem jsem do nohy dostal zlou infekci, po cestě vlakem jsem na pardubickém nádraží musel  navštívit lékařskou ambulanci /to byla tehdy taková dobrá vymoženost/, dostal jsem tam první injekci a obvaz. Doma, na pohotovosti, jsem k dalšímu ošetření dostal pořádně vynadáno.

Dopadlo to nakonec dobře - nohu jsem léčil další dva měsíce, opaloval jsem se na balkoně, měl jsem vycházky, lékař byl blahosklonný, protože nešlo - jak jinak - o pracovní úraz, ale jak pravil,  „o infekci, která mohla být způsobena čímkoliv, že áno“.

Tak to je, moji milí, moje milé, další z poněkud osobního povídání, snad Vám připomene, jak jste ke svým šrámům, jizvám a jizvičkám přišli Vy, případně jaké máte, dobré, či naopak méně dobré poznatky o dřívějším i současném  stavu zdravotní starostlivosti. Přeji co nejméně rizikových situací a zdravý pohyb.