V Divadle Kalich se objevujete ve hře „Už nikdy sám!“. Máte strach ze samoty, o které hra pojednává?
Josef Polášek: Čím je člověk starší, tím více se předpokládá, že se bude setkávat se samotou. Proto se jí s přibývajícími lety více bojí. Je mnoho způsobů, jak se s tím vypořádat. Znám staré lidi, kteří se proti tomuto vyzbrojili už dopředu. Třeba tím, že se nefixuji na své děti a nechají je ve svobodě opustit hnízdo s úplně cizím člověkem, třeba i takovým, který se jim, rodičům, vůbec nelíbí. Ovšem tato hra pojednává nejen o samotě seniorů, ale i o samotě poměrně mladých lidí. Je to myslím takový fenomén moderní doby, že samotou strádají již i mladí. Hra „Už nikdy sám!“ mluví o tomto smutném tématu vesele a dostává se až do komicky absurdních situací. Při tom dané téma nijak neshazuje. Život sám není jen tragický nebo jen komický. Je obojím. A tak je i tato hra jako život - tragikomedie. Mám tu hru velmi rád, hrají v ní se mnou mně moc milí kolegové a velcí kamarádi Zuzka Bydžovská a Pavel Liška. Přijďte.
Josef Polášek: Všude, kde mě baví hrát, jsem rád a cítím se tam jako doma. O Kalichu to platí obzvlášť.
Nemohu se nezeptat na Vaše herecké začátky v Brně. Co rodáka ze Zlína přivede k divadlu?
K divadlu mě přivedlo zase jen divadlo, a sice to, že mě bavilo. Amatérské divadlo vyvěsilo na autobusáku ve Zlíně ceduli, že hledají herce do souboru. Tak jsem šel. Odtud jsem dostal popostrčení zkusit přijímačky na JAMU, což hned napoprvé vyšlo. Byl jsem nesmírně šťastný. Je štěstí živit se povoláním, které baví. V Brně jsem byl tedy čtyři roky na vysoké škole a devět let v HaDivadle, do kterého jsem dostal nabídku hned po škole. Dohromady tedy třináct let. Odtud pak také vznikl mylný dojem, že Brno je mým rodným městem. Poté jsem odešel do Prahy do Divadla Na zábradlí.
Mnoho herců často odmítne hrát v reklamě. Vás veselé role v reklamě částečně proslavily, jaký k této práci máte postoj?
Josef Polášek: Mám rád, když je reklama vtipná, povedená a má nápad! To je to první, co řeším a co je pro mě nejdůležitější. Pak totiž jako reklama na určitý výrobek dobře funguje. Divák si nejprve zapamatuje to, že jde o něco, při čem se pobavil, a pak se ptá, na co to vlastně byla reklama. Dojde tedy k tomu, že si zapamatuje značku. Když se ale díváme na obligátní model, kde rodině u stolu chybí ke štěstí už jen polévka ze sáčku, a jejich tváře se rozzáří štěstím v okamžiku, kdy ochutnají první doušky polévky, tak si zapamatujeme jen rodinu s polévkou, ale ne už s jakou polévkou. Herci dnes už neodmítají reklamu jako dříve. Je jiná doba a pomalu se to pro mnohé stává prestiží.
Divadelní prázdniny jsou v plném proudu, užíváte si volna nebo nemá dnes již slavný herec na volno čas?
Josef Polášek: Slovo slavný mi v této naší kotlince připadá poněkud úsměvné. Je to jako u každé jiné profese, prostě si potřebujete čas od času odpočinout. Často je to až nutnost. Odpočívám nejraději s dětmi a manželkou - to je ten aktivní odpočinek, a s knihou - to je to sladké pasivní nicnedělání.
Máte tři děti. Chystáte se je případně odehnat od divadla, nebo mají Vaši podporu, kdyby také utekly ke kumštu?
Josef Polášek: Od divadla neodháním, ani je k němu lanem nepřitahuji. Chci, aby byly šťastné v tom, co si samy vyberou. V tom je budeme s manželkou podporovat. Synové brigádničí v divadle jako uvaděči. Jsem rád, když mi občas řeknou, které představení viděli, co se jim líbilo nebo nelíbilo a co si o tom myslím. Nenásilně si tak pro sebe objevují divadlo. Ta zkušenost v nich rozhodne, že divadlo třeba již nikdy více, nebo že divadlo je láska na celý život. Nebo ještě jinak, nevím jak.
Co nového čeká Josefa Poláška v další umělecké sezóně?
Josef Polášek: Letos mám za sebou dvě premiéry, tak se asi do dalších projektů až tak nepohrnu. Ano, pokud by to byla nějaká velmi zajímavá nabídka. Jinak teď o prázdninách natáčím jeden film, o kterém nemohu zatím příliš prozrazovat, a filmovou pohádku Čertí brko s Markem Najbrtem.
Zdroj, foto: Divadlo Kalich