Jsem občan - a kdo je víc?

Málem jsem to prošvihl. Co, vysvětlím, radou pomohu předejít i případným trablům p.t. čtenářstva. Zaznamenali /-y/ jste v posledních dnech zvýšenou informovanost o návalech na matrikách, vznikajících po snaze, dostati se k novým OP - tedy občanským průkazům?  V mém případě? Pouze díky starostlivé ženě jsem zjistil, že jsem osobou téměř bezprizornou, má občanka je už týden neplatná. Tím pádem ji nikde nebudou brát vážně a navíc jsem ohrožen popotahováním ve smyslu zákona a dalších nařízení a vyhlášek u příslušných úřadů a jsa „přestupníkem“, mohu dostat pokutu dosti významné výše, pro důchodce takříkajíc „likvidační“.   

Naštěstí je zde drobná klauzule, dovolující prodlení patnácti pracovních dnů od konce platnosti zmíněného dokladu k podání žádosti nového - ufff, to jsem si oddechl. Ruče /divný termín/ jsem se jal konati. Na internetu jsem vyhledal další podrobnosti. Jednu prospěšnou - že mi dosavadní OP je „platprtný“ a k vystavení nového již nedostačuje a musím jej doplnit dalšími doklady, tedy hlavně rodným a oddacím listem. Mám štěstí na pořádkumilovnou ženu, doklady byly nalezeny.

Druhý internetový údaj byl naopak zavádějící. Místo, kde měla být magistrátní matrika, mělo na dveřích ceduli, že je přestěhováno o nějaký ten kilometr jinam - věčný koloběh přemisťování institucí. Tím pádem, přesto, že jsem si přivstal, jsem na působišti novém spatřil frontu, která krátce před otevřením mohla mít odhadem takových padesát metrů. Disciplinovaně jsem se zařadil za reptajícího staršího spoluobčana, shodně jsem se vyjádřil k jeho názoru, že nová občanka  pro důchodce je bl... tedy bláhovost a čekal a čekal. Po otevření jsem ocenil modernizaci - chytrá mašinka vydávala dle požadavku malé lístečky s pořadovým číslem - moje bylo 218. V nové prostorné hale židle celkem nestačily, tu svou jsem po chvíli přenechal nově příchozí starší dámě - gentlemani nevymřeli, že áno... Z koutka jsem pozoroval chytrou tabuli, na které, pro mne neznámým systémem vyskakovala různá světelná čísla, určující, kam se vrtnout, až tam bude to, které třímáte v ruce. Ke chvále úřadu možno říci, že tato signalizace vypadla za první hodinu pouze třikrát a naskočila, nebo byla naskočena po nějakých pěti minutách.

Čas čekání jsem si krátil vzpomínáním na doby, kdy jsem vlastnil jiné průkazy totožnosti. Za protektorátu to byl pouhý karton s nalepenou fotkou /vlasy na ofinu/, na kartonu vzadu jméno a datum narození, vpředu přes fotku vyražený štempl. První poválečná občanka v padesátém roce, povinná pro osoby starší patnácti  let, na tu se příliš nepamatuju, odevzdal jsem ji při odchodu na vojnu, vystřídala ji vojenská knížka. Dlouho mne po roce osmapadesátém provázel OP v červených deskách, takový ten VŠEVĚD. Obsahoval, jak si pamatujete, skoro vše, pamatoval na to, kde bydlíte, jak se stěhujete, co jste se v životě naučili, zda jste si pořídili/-y/ ženu či muže, děti, jaké máte očkování, zaměstnání /tam bylo rafinovaně zakódováno barvou razítka, zda jste pracant či nikoliv/. Pokud si maně vzpomínám, i cesty do spřátelené ciziny zde našly své stránky. Z tohoto OP se fotografie občas používala i na smuteční parte, což vedlo k úvahám, jak nebožtík dobře vypadá. Bodejť by ne, když mu občanku prodlužovali postupně několikrát co pět či deset let a tu fotku tam měl od svých dvaceti či třiceti. Od dalších úvah o těch pozdějších dokladech zatavených ve fóliích a platných v celé EU mne odtrhla má 218 zavádějící  k přepážce č.3. Byl to takový malý kamrlik s židličkou, monitorem, fotoaparátem a za okýnkem sympatickou slečnou či paní Bc.Jitkou. Předal jsem doklady, starý OP, požádal o shovívavost k mé hluchotě.

Bylo mi vyhověno, byl jsem vyfotografován a předvedena  mi na monitoru má podoba. Pokusil jsem se poněkud odlehčit úřednost jednání, konstatováním o své „typicky opilecké odulosti tváře“ znalci vzpomenou na Jana Wericha, coby uprchlého vězně Ferdinanda Kaplana ve filmu „U nás v Kocourkově“. Prohlásil jsem ke snímku „odporný to tvor“ a souhlasil jsem s jeho použitím pro nový osobní doklad. Bude mi vydán za tři týdny, zaevidováním do počítače bez velkého čekání, dostavím-li se v čas Č, dne D a to + - v patnáctiminutové diferenci. Vyslovil jsem poděkování instituci a její půvabné představitelce, se slovy „je radost k Vám chodit“ jsem učinil zadost svému  začlenění mezi řádné občany a cestou domů mne navíc hřál pocit, že mám v kapse papír rozměrů A6, potvrzující, že jsem čekatelem na doklad nový, se kterým, abych jej plně využil, bych tu měl být až do své devadesátky. To mi asi nikdo nezaručí, co říkáte? A vůbec, máte všichni  a všechny platné své OP???