Den před Silvestrem jsem se rozhodla, že udělám velký nákup. Potom je v obchodech blázinec. Budu ho slavit sama. K dceři jsem odmítla jít. Nemají rádi pejska v bytě. Často slýchávám, že ho mám rozmazleného.

Asi nikdy nepochopí, že pejsek za to nemůže. Je zvyklý žít v bytě a venku je mu zima. Vyrážím na nákup. Při zpáteční cestě vidím před naší bytovkou přivázaného pejska. Je kolem 8. hodiny ráno a venku je osm stupňů pod nulou. „Kdopak tě tady na tom mrazu nechal?“ ptám se pejska.

Doma se pustím do vybalování nákupu, ale stále na pejska musím myslet. Okno mám na jinou stranu, proto musím vyjít na chodbu. Koukám z okna. Je 9-10-11 hod. a pejsek tam stále je. Třese se zimou. Na papírek jsem napsala vzkaz, že jsem ho vzala do tepla. On ale na mého pejska vrčí. Přemýšlím, co udělám. V garsonce bych je těžko od sebe dostala. Přivážu nalezence na chodbě k zábradlí. Donesu mu misku se žrádlem i s vodou. Za pár vteřin jsou misky prázdné. Měl hlad i žízeň. Těch 40 schodů, co mě od něj dělí, zdolávám asi 10x. On totiž naříká, mně je ho líto a tak mu často věnuji svou společnost. Vždy se uklidní a vrtí ocáskem. Rozhodnu se oba vzít na procházku. Můj jde na volno, nalezenec na vodítku.

On ale stále vrčí a štěká na mého pejska. Ještě že mám rozumného pejska, hopsá si to po pěšince a uštěkance si nevšímá. Ve 2 hod. už to nevydržím a volám městskou policii. Přijedou si pro něj. Jemu se ale od nás nechce. Asi po hodině mi volá policie, že si pejska už majitel vyzvedl. On totiž popíjel v nějaké garáži a na pejska se s prominutím vykašlal. Dostal pokutu a musel zaplatit i za útulek. Mám strach, že mi přijde majitel vynadat, ale policista mne uklidňuje, že mu neřekli mé jméno. Udělám si pár chlebíčků, ale ty stejně nemůžu.

Mám alergii na lepek, ale co kdyby se někdo objevil? Těším se, až vyvenčím pejska, vlezu do vany a z postele budu sledovat televizi. Ó jak jsem se spletla. Venku u pouličního světla je opět přivázaný náš známý pejsek. Obcházíme všechny garáže v okolí. Všude je klid. Rozhodnu se pejska vzít domů. Opět je hladový i žíznivý. Snad si majitel pro něho přijde. Nebudu popisovat, že dělám rozhodčího. Můj pejsek leží na dece na svém místě a nalezenec přivázaný na gauči. Konečně si v klidu můžu uvařit kávu a sledovat televizi. Blíží se půlnoc, začínají třesky z petard. Oba se vzbudí a zpívají serenádu. Třesou se strachem. Sednu si mezi ně a hladím je. Najednou jsou kamarádi. Když to po 1 hodině venku utichne, oba usnou. Nalezenec na polštáři a můj u nohou. Kluci, to nemyslíte vážně, kam si lehnu já? Vlezu si do postele, ale nemůžu si narovnat nohy ani se otočit. Snad to do rána nějak vydržím. Když se mi konečně podaří usnout, někdo zvoní. Samozřejmě majitel. Bojím se jít dolů, teď to určitě schytám. Venku stojí asi 30 let starý mladík.

„Děkuji, paní, že jste nevolala policii, včera mě to stálo spoustu peněz.“

Měli by vám pejska odebrat,“ říkám mu.

„Nezlobte se,“  dostávám odpověď.

„Byl jsem dlouho v cizině a pejsek je mých rodičů, ale oni teď odjeli na návštěvu a já zapomínám, že mám pejska na starosti.“

Zlobím se, ale jen na oko. Docela ho chápu. Rodiče se 2. ledna vracejí domů a o pejska je postaráno. Pejsek se jmenuje Ben.