Jsou to lidé jako my

Celebrita….slovo skloňované ve všech pádech. Ve 20. století pro nás neznámé slovo. Ale po revoluci se s celebritami roztrhl pytel. Každý z nás má určitě na celebritu svůj názor. Jsou nenáviděné, proklínané, obdivované, milované, štvou nás. Nevím, jestli každý z nás máme někdy chuť si třeba na ně jen sáhnout, promluvit s nimi slovo, podat si ruku. Já jsem vždy tuto touhu měla a měla jsem vždy u každého osobního setkání zvláštní, povznášející pocit.

Byl rok 1989 a z podniku jsme jeli na divadelní představení. Jenže byl to listopad, tudíž se stávkovalo. Když jsme přišli do divadla, uvítala nás Jiřina Bohdalová se svou dcerou Simonou Stašovou. Jen si s námi povídaly a pak nás pozvaly do Vinohradského divadla. Všichni jsme se zvedli a kráčeli za paní Bohdalovou. Zastavila se a otočila se ke mně. Už si nepamatuji náš dialog, protože se mi trémou klepala kolena. Jen si pamatuji, že proti mně byla hodně malá. Měla jsem sice podpatky vysoké a při mé výšce 170 cm a k tomu 7 cm podpatků, tak mi paní Jiřina sahala tak pod bradu. Samozřejmě že jsme se všichni přesunuli do Vinohradského divadla, kde byl spontánní potlesk, i když se jen diskutovalo. Milé setkání bylo i s Janou Švandovou, krásnou to ženou.

Místní organizace pořádala takové večerní setkání pro ženy s různými umělci. Tenkrát tam byla právě Jan Švandová. Vtipná, veselá, úplně normální žena, která nám ráda odpovídala na naše otázky. Já jsem jí tenkrát položila otázku, jestli by se s námi vyfotila. Se smíchem odpověděla. „Samozřejmě, proč by ne.“ Ihned vyskočila z křesla a vyfotila se se mnou a s mou kamarádkou. Byla jsem nadšená a tenkrát jsem poslala i fotografii do časopisu Vlasta. Opět jsem si dlouho tento zážitek nesla v sobě. O fotografii jsem přišla, ale vzpomínka zůstala.

Jednou  jsem byla v cukrárně pro zákusky, a když tak čekám v řadě, kdo to přede mnou nestojí? Paní herečka Jiřina Jelenská, která v té době hrála v pardubickém divadle.  Napadla mě taková stupidní věta, kterou jsem ji oslovila. „Jéééé, dobrý den, paní Jelenská, to jsem ráda, že vás vidím živou. Mám vás moc ráda, jako herečku.“ Ale v ten moment mi to došlo, jak jsem  houpá. Slovo „živá“ nebylo namístě. Paní Jiřina Jelenská  se s chutí zasmála. „Jo, to jsem ráda.“ Omluvila jsem se jí, za svůj výrok, že jsem to tak nemyslela. Pak jsme se obě s chutí zasmály.

Když jsem zase jednou čekala na zastávce na trolejbus, rozhlížím se, a koho nevidím. Od divadla kráčí herečka, se známou mezerou mezi předními zuby, která hrála babičku ve filmu Kolja. Ano, byla to herečka Irina Livanovová. „Dobrý den. Jsem ráda, že vás vidím osobně,“ podaly jsme si ruce. „A co vy tady v Pardubicích?“ ptám se. Paní Irina se rozpovídala, jak má ve Východočeském divadle kamarádky, že je občas navštíví a jestli se dívám na televizi, kde zrovna běžel seriál Ošklivka Katka, kde také hrála.Tak mi vyprávěla, jak se bude dál příběh vyvíjet. Pak jsme se rozloučily, popřála jsem jí hodně zdraví, a odnášela jsem si v sobě zase příjemný pocit, že je to obyčejná žena, s kterou se může já, obyčejný člověk, obyčejně bavit.  

Loňský zážitek je ve mně ještě dost čerstvý. Byli jsme s manželem na chalupě a sousedka nás vybídla, ať  jdeme s nimi na jedno představení, do vedlejší vesnice, že je to odpoledne a má tam být i Vašek Neckář. No to víte, že jsem se úžasně těšila. Vzala jsem si fotoaparát a v tom vedru jsme vyrazili všichni na odpolední koncert. Kolena se mi rozklepala, když vystoupila jako první kapela Karla Kahovce. Jeho písnička Modřínu háj je moje stále oblíbená. S kamarádkou jsme si mohly sednout až před pódium. Koncert se odehrával totiž na hřišti venku. Byla to paráda, dováděly jsme jako zamlada. Pak přišlo pro mne překvapení. Karel Kahovec ohlásil nejkrásnějšího dědečka, jak ho oslovují… Viktora Sodomu. Myslela jsem, že se štěstím picnu. Byla to moje dětská láska. No dětská, bylo mi už 15 let, když byl Viktor Sodoma na výsluní. Měl velký úspěch, někteří lidí i tancovali. Když scházel z pódia a kráčel mezi stoly, rozběhla jsem se za ním. „Pane Sodomo, pane Sodomo,“ volala jsem na něj.  Otočil se a zastavil. „Dovolte, abych vám řekla, že jste byl vždy moje velká láska a na vašich písničkách jsem vyrostla.“ Usmívali jsme se oba, mně se chvěl hlas a políbila jsem ho na tvář. „Děkuji vám,“ řekl Viktor, podali jsme si ruce. No byl to pro mě úžasný zážitek. Jsou to prostě lidé jako my. Kdyby byl nějak namyšlený, že je celebrita, tak by mohl odmítnout a poslat někam. Ale on si klidně odnášel mou rtěnku na své tváři. Vašek Neckář, který vystoupil hned po Viktorovi Sodomovi, měl obrovský úspěch se svou kapelou. Když jsme seděly s kamarádkou pod pódiem, poslaly jsme mu vzdušný polibek a on se zrovna na nás díval a jen přikývl a usmál se na nás. Obě jsme se rozesmály. Vybídl nás k tanci, že je tam parket, ať jdeme tancovat. Kamarádka mě táhla za ruku, tak jsme tančily valčík na písničku Lékořice.

Také Václav Neckář sešel z pódia a vybral si náhodnou divačku a chvíli tam s ní ploužil. Tak si stále opakuji, že i celebrity mohou být obyčejní lidé jako my, jako já. Mám samé dobré zkušenosti. Nikdy mě oslovené celebrity neodbyly. Ano, máte pravdu, pokud si myslíte, že jsou i náfukové. Souhlasím s tímto názorem.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10