Být profesionální partnerkou je nelehký úkol a často jediné životní povolání těch, které společnost zná jako zelené vdovy. Tyto ženy mají v různých koutech světa různá označení – v Americe se jim říká Stepfordské paničky, ve Spojených arabských emirátech jsou jimi Jumeirah Jane. Co však mají společné a jak se jejich životy liší od běžných smrtelnic?

Jumeirah Jane je vlastně taková zelená vdova nebo taky Stepfordská panička, která však, namísto městské periferie, žije v domku na pláži podél Perského zálivu. Všechny tři mají jeden společný znak – bohatého manžela, kterému, coby ženy v domácnosti, vytvářejí rodinné zázemí. Jejich jediným životním cílem je bezchybně vypadat a chovat se reprezentativně. Svůj den začínají ranní rozcvičkou v plážovém klubu a posilněny organickým smoothie se vydávají vstříc každodenním povinnostem – nákupům v luxusních buticích, kafíčkám s kamarádkami, hodinám manikúry, golfu nebo tenisu a rádoby obchodním schůzkám, kde probírají nějaký ten dobročinný projekt, aby se cítily alespoň trochu užitečné. Večery tráví s manželem na firemních party a do postele ulehají před půlnocí, protože ponocování přeci škodí pleti.

Ale odkud se toto pojmenování vlastně vzalo? Jumeirah je exkluzivní čtvrtí arabské metropole Dubaj, kde však žijí převážně cizinci, povětšinou Britové pracující v některé z mezinárodních společností. Nacházejí se zde ty nejluxusnější butiky a residenční objekty a také uměle vybudovaný poloostrov Palm Jumeirah ve tvaru stejnojmenného stromu, v jehož čele se hrdě tyčí jeden z největších turistických resortů Dubaje, celosvětově proslulý svojí architekturou ve tylu bájné Atlantidy. A právě manželky oněch podnikavých Britů zavdaly vzniku Jumeirah Jane. V Dubaji jich totiž žije na 140 000. Jedná se o bývalou britskou kolonii. Chovají se tu jako doma a nikoho nepřekvapí, že ty nejprestižnější dubajské školy, jsou právě britské.

Označení zelená vdova naopak vzniklo podle zelení obklopených satelitních městeček, kde obvykle žijí. Vdovy se tak, díky pracovnímu vytížení manžela, většinu času nacházejí samy doma. Stepfordské paničky mají, oproti tomu, původ v románové předloze Ira Levina. Hororový příběh, odehrávající se ve fiktivním americkém městě Stepford, pojednává o navenek dokonalých manželkách, které jsou však ve skutečnosti roboty stvořenými vlastními manžely, kteří nechali své skutečné manželky zabít.
 
Ač se to navenek nezdá, život ve zlaté kleci nemusí být žádný med. Členství v plážovém klubu se brzy omrzí, při odpoledních kafíčkách se stejně naladěnými kamarádkami si rázem není co říct a na večerní, pečlivě připravené grilovací party, dá zbytek osazenstva těmto profesionálním manželkám velmi rychle pocítit, že se od nich ani nic jiného neočekává. Jakmile pak odrostou děti – pro mnohé zdroj jejich jediného životního naplnění, následuje to pravé peklo. Přijdou deprese, frustrace a dost možná i nějaká ta sklenka alkoholu. Existuje dokonce jedno známé pořekadlo: „Jumeirah Jane has not brain“, ale není třeba to brát tak vážně. 

Každá žena si zaslouží, aby se k ní partner choval jako k princezně. Jde však o to mít sama co nabídnout a hlavně si zachovat zdravou míru nezávislosti, která spočívá zejména v adekvátní seberealizaci a z ní plynoucího sebevědomí. Jumeirah Jane sice zdobí ty nejluxusnější šperky, vozí se v kůží polstrovaném BMW a má k ruce nejméně hospodyni a chůvu, aby mohla chodit na nákupy do těch nejluxusnějších butiků, ale nic z toho neplyne z jejího vlastního úspěchu.  
 „V rámci osobního průzkumu jsem musela opravdu hodně nakupovat,“ říká autorka úspěšné knihy Můj fantastický život v Dubaji: Pravdivý příběh Jumeirah Jane, šestačtyřicetiletá Kyra Dupont Troubetzkoy. „Jsem vlastně tak trochu Jumeirah Jane“, přiznává. „Nejvtipnější na tom celém je, že reálná Jumeirah Jane si to ani neuvědomuje, takže se tímto označením nijak zvlášť netrápí,“ dodala smířlivě pro list The National.