Nedávno mě kamarádka pozvala na večeři do jedné krásné restaurace u nich v obci. Slavila totiž narozeniny. Problém byl v tom, že jsem k ní přijela jen na návštěvu se svým psem Benem. Přivezla jsem jí sice dárek k narozeninám, to ano, ale předpokládala jsem, že slavit to, pokud vůbec, bude jindy. Jak to uděláme? Kamarádka sice bydlí s maminkou, ta ale ten den byla někde ve městě něco vyřizovat a zdržela se. Samotného jsem Bena u kamarádky nechat nechtěla, není tam moc zvyklý. Napadla mě spásná myšlenka v podobě mého kamaráda Jarka. Bydlí jen pár domů od mé kamarádky, na baráku. Jistě Bena pohlídá.

Když jsem u něj Bena nechávala, utrousil Jarek, že on vlastně v dané restauraci nikdy nebyl, přestože na ni vidí z okna svého domu. Je to v podstatě taková rybářská chata, kolem které se rozprostírá krásný rybník. Nepodávají se zde jen rybí pokrmy, ale vše, včetně drůbeže a například sladkých jídel. A tak jsem kamarádovi slíbila, že tam s ním někdy zajdu na kafe, a odešla s kamarádkou. Ben se za námi díval pohledem, který svede jen pes. Vypadal, jako by se se mnou loučil navždy. Jarek, ač je to chlap, měl co dělat, aby malého pejska tolik toužícího po své paničce udržel.

Když jsme vstoupily do restaurace, rázem mě chmury z opuštění oddaného kamaráda opustily. Restaurace, uvnitř obložená dřevem a vkusně zařízená, mě uchvátila. Také jsem v ní byla ten den poprvé. V přízemí seděl pan majitel a několik hostů. Kamarádka ale vystoupala do prvního patra, odkud jsme měly přehled. Tak, jako byla okázalá restaurace a její okolí, byly na výši i ceny v jídelním lístku. Když jsem si uvědomila, že pouhá káva zde stojí víc, než jinde celá večeře, kamarádka se mě zeptala na můj výběr. „Já…já bych si dala kafe,“ špitla jsem, i když jsem jednu před pár okamžiky dopila právě u kamarádky. Přece jí neudělám díru do peněženky? Ta ale mávla rukou. Trvala na jídle, a odmítla palačinky a další „blbosti“. Nakonec jsem rezignovala a řekla, ať večeři vybere sama.

„Mají tu moc dobré krůtí medailonky s brambůrky pečenými na ohni,“ prohodila.

Během půlhodiny před námi přistály talíře s baštou. Vzorně vyskládané medailonky a krásná zeleninová obloha na jednom, ještě hezčí malé brambůrky v křupavé kůrčičce na druhém talíři. Když si člověk odmyslí tu cenu, tak se sliny až sbíhaly. Rozhlédla jsem se ještě po interiéru restaurace. Uchvátila mě archivní vína vkusně umístěná na dřevěných policích, krásné a nevtíravé obrazy i velká dřevěná dekorace ve tvaru kapra na zdi. A také krb v přízemí. Vzpomněla jsem si, že mám v kabelce fotoaparát. Co kdybych prostředí zvěčnila pro Jarka? V prvním patře jsme byly s kamarádkou samy, a tak jsem udělala pár snímků. Když už nemohl být s námi, tak ať aspoň kamarád vidí, jaký skvost mezi restauracemi má za oknem svého domu, aniž by ho kdy navštívil.

Najednou se dole v přízemí ozval hlas majitele: „Co to? Něco tu blesklo! Že by pojistky?“ Ani nevím, proč, ale místo, abych se přiznala, že fotím, rychle jsem ukryla foťák do kabelky. Pan majitel byl asi hodně svědomitý. Vyběhl k nám do patra a rozhlížel se kolem sebe, zatímco my dvě se za jeho zády uculovaly. Připadalo nám to hodně směšné. Majitel vzal do ruky baterku a jal se kontrolovat pojistky. Hrabal se ve skříňce, umně ukryté pod dřevěným obložením. Když scházel ze schodů, mrmlal si pod vousy: „Nic bych za to nedal, ale ono to blýskalo.“, zatímco servírka krčila rameny, že se dívala právě jiným směrem. Kamarádka chtěla udělat ještě jeden snímek, aby pana majitele namíchla, to jsem jí ale nedovolila. Nejsem tak škodolibá. Už tak asi pan majitel přemýšlel, jestli nemá navštívit očního specialistu. To ale nebylo vše. Právě jsme se chtěly pustit do jídla, když do restaurace vstoupili další hosté. Hubený muž a ještě hubenější paní se usadili dole v přízemí. Přesto jsem slyšela ťapkání na schodech k nám nahoru. Už tu byl pachatel. Nevím jak, nevím, odkud, ale byl tu Ben. Ucítil laskominu nahoře na talířích, na nic nečekal, skočil do vzduchu, asi chtěl vyskočit nahoru na stůl, a… jak padal opět dolů, podařilo se mu zachytit ubrus mezi zuby. Když dopadal na zem, táhl ubrus s sebou. Společně s ubrusem dopadly na zem i talíře s večeří, příbory a skleničky. U nohou jsme měly najednou spoustu střepů. Ben kupodivu nevyužil lákavé krmě, která mu byla mnohem blíž, než před chvílí. Stáhl ocas, sklopil uši a než stihli servírka i pan majitel vyběhnout nahoru k nám, byl ten tam. Já si zakrývala oči, jako bych onu skutečnost snad mohla vymazat z reality před chvilkou prožité, kamarádka zčervenala a čučela na servírku s majitelem. Pak pronesla: „Já, já jsem nějak zavadila o tady tento stojánek!“ Nevím, kde se v ní vzala ta pohotovost. Zatímco dole byly dřevěné stoly pokryté jen malými ubrousky nebo běhouny, nahoře byly zcela zakryty a v rozích ozdobeny keramickým stojánkem na ubrousky ve tvaru kapříka. Vypadalo to krásně, je ale pravda, že kapřík trochu vadil.

Pan vedoucí se podíval na servírku: „Říkal jsem vám, abyste to sem nedávala!“ Servírka sklopila oči. Bylo mi jí líto, ale už se nedalo nic dělat. Pan vedoucí uznal „chybu na straně podniku“, nechal odnést a uklidit celou spoušť a donést nové porce. Poděkovaly jsme, ale dobrý pocit jsme neměly. Nabídly jsme se, že zaplatíme alespoň rozbité nádobí. O tom majitel nechtěl ani slyšet. Oprávněně jsem měla strach, že ztráta bude stržena ze mzdy servírky. Ona tam přece dala ty stojánky! A tak jsme pana majitele uprosily, aby na celou záležitost zapomněl a servírku netrestal, my jsme si přece měly dávat pozor. Servírka po nás vysílala děkovné pohledy, zatímco pan majitel se rozplýval nad naší dobrosrdečností. Nejen, že jsme se nezlobily, že jsme díky hloupým stojánkům zažily takový šok, my ještě soucítíme s personálem! Nevím proč a nevím ani jak, ale nakonec jsme odcházely jako významná delegace.

Dorazily jsme k Jarkovu domu v domnění, že se Ben vrátil a sedí s Jarkem uvnitř domu. Nikdo nám ale neotvíral. Zpoza domu se přišoural můj černý Ben. Věděl, že něco provedl. A tak jsem lumpíka pokárala. Kde je ale Jarek? Snad se mu nic nestalo? Když už jsme přemýšlely, že snad rozbijeme malinké koupelnové okénko (aby byla škoda co nejnižší), zavrzala branka a ze tmy přicházel Jarek, oděn do tepláků a teplé mikiny. Podíval se na nás i na psa a řekl: „A já ho hledám!“ To patřilo psovi. Dodal ještě: „Už ho nikdy nebudu hlídat!“ To bylo zase nám. Ale já se nedala. Pes měl být uvnitř v domě, a ne na dvorku, kde ho Jarek nechal, aby si hlídání zjednodušil. Ben pak prolezl dírou v plotě a pelášil si to rovnou za paničkou. „Však se zas tak moc nestalo, ne?“, řekl Jarek. A tak jsme mu do pozdní noci vyprávěly, jak moc se nestalo. „Nejen, že mají část nádobí rozbitého, oni ještě v následujících dnech budou kontrolovat elektřinu, aby jim náhodou nevyzkratovaly pojistky,“ dodala jsem s pocitem provinění, ale přitom s úsměvem na tváři, když jsem Jarkovi ukazovala krásné fotky uvnitř z restaurace.

     „Příště jdu s vámi! To musela být psina!“, zhodnotil kamarád.