Kam letos na dovolenou? Do Polska.

Kam letos na dovolenou, říkala jsem si. Něco levného a nejlépe u moře - Polsko! Když slyšíte slovo Polsko, automaticky se vám jako první vybaví levná příhraniční tržnice, ale když jsem si vyhledala recenze od různých lidí na internetu, přesvědčili mne o opaku.           

Polsko je kulturní město a rozhodně má co nabídnout. S přáteli jsem vše naplánovala. Hledala jsem možné autobusy a vlaky, které tam jezdí, ale pak se stala zvláštní věc. Večer si můj kamarád našel přítelkyni, která přijela z Polska do ČR za prací. No není to znamení?  Řekla jsem jí, že se chystáme do Polska a ona nám nabídla bydlení v jejím bytě - zadarmo. Vše vycházelo a já už se viděla u moře. Nakonec jsme jeli autem. Měsíc dopředu jsem už měla zabaleno, abych na něco nezapomněla - znám se, a v pondělí se jelo. Cesta trvala 14 hodin.
Když jsme dorazili do Gdaňska, ubytovali jsme se v menším bytě, kde na nás čekal kocour, který vypadal celkem mile - až do rána. Celou noc totiž mňoukal a dělal neplechu. Jako by to dělal naschvál kvůli nám. Ráno jsme se vydali do města a prohlídli si Gdaňské památky, například největší gotický cihlový kostel na světě. Město bylo hlučné, protože se hrál fotbal. EURO 2012!! Fotbal moc nemusím a tak jsem nebyla moc nadšená. Všude byli fanoušci z různých zemí s vlajkami.

Blížil se večer a já si chtěla užít nějakou tu romantiku se svým přítelem. Myslela jsem si, že spolu půjdeme třeba na večeři do restaurace u moře, ale odbyl mě jen jednou větou: ,,Večer bude zápas Česko-Polsko ''. Zase ten fotbal. Naivně jsem si myslela, že výlet odložíme na zítra, ale fotbal opět zvítězil. Ve středu bylo konečně volno. Jelo se na výlet lodí na poloostrov. Z jedné strany byla zátoka a z druhé otevřené moře. Celou cestu jsem si přeříkávala modlitbu, aby mi nebylo zle z mořské nemoci jako posledně na Mallorce z prosklené lodi, ale nebylo. Jelo se necelé dvě hoďky a byl to rozhodně velký zážitek. Všude byly restaurace, kde připravovali různé mořské ryby. Už jsem se viděla s čerstvým grilovaným lososem, kterého jsem chtěla vždycky ochutnat. Vyhlídli jsme si jednu pěknou restauraci, všude byli vystavení žraloci a velké ryby. Jídelní lístek byl -  jak jinak než v polštině, ale pod každým nápisem jsem našla malinkými písmenky anglické názvy. Nebylo to skoro k přečtení a jako naschvál jsem si zapomněla brýle.
Nakonec jsem svoji mizernou angličtinu rozluštila a když jsem si vybrala toho lososa, museli jsme jít jinam, protože kamarádova ,,lady'' si nevybrala. Nakonec jsme šli do nějakého pajzlu, kde jsem si dala hranolky s vepřovým řízkem - ,,Sbohem, opečená lososí fileto''. Po jídle jsme se byli podívat na tulení rodinku do parku a pak jsme si nakoupili suvenýry. Koupila jsem mámě jen velkou mořskou hvězdici, kterou mi na pokoji ohryzával kocour jménem Mimi. Přetáhla jsem ho svým časopisem a vyhnala ho z mého zavazadla, kde hvězdice byla zabalená. Celý balicí papír rozcupoval, takže jsem ji zabalila do toaletního papíru a papírových kapesníčků, aby se nerozbila.     
                                                                                                                    Další den jsme šli k moři. Voda  byla tak studená, že jsem si namočila sotva palec u nohy. Ano, zapomněla jsem, že je v Polsku Baltské severní moře. Hlavně že jsem si kufr narvala opalovacími krémy, nešel pomalu ani zavřít. Po šoku s mým ledovým palcem jsme šli do cukrárny na zmrzlinu. Zmrzlina byla snad lepší než v Itálii. Stála sice na naše asi 60 Kč, ale byla obrovskáááá. Po návštěvě u moře jsme byli v obchodním centru, kde jsem chtěla utratit své vyměněné Zloty. Koupila jsem pár módních kousků a nejlepší bavlněné tílko, z kterého jsem měla velkou radost. Po návratu do bytu začalo pršet. Alespoň bouřce jsme se vyhnuli. Snad první pozitivní zpráva až do doby, kdy jsem si šla obléci svůj bavlněný nový top, do kterého byl zamotaný kocour-ničitel, který byl z blesků amok. Asi si na mě zasedl nebo se mu prostě u mě v kufru líbilo. Top jsem vyhodila, protože obrovské díry od drápků by se stejně nedaly zašít. Pustila jsem si film na uklidnění a šla spát.

Ráno jsme jeli do historického města Szymbark, kde byly domy převrácené na střechy. Šli jsme se podívat i dovnitř. Nejdříve jsem ale pozorovala ostatní, kteří z domu vycházeli.Tam se snad čepuje alkohol, pomyslela jsem si. Všichni vycházeli rozesmátí a část z nich vrávorala. Až později jsem si uvědomila svůj omyl. Za tuto euforii nemůže alkohol, nýbrž porucha statoakustického orgánu v lidském těle. Sotva jsem vešla do první místnosti, začala se mi motat hlava. Všechno mělo divnou perspektivu. Stoupala jsem po schodech do prvního podlaží  a musela se držet zábradlí.
Dále jsme si prohlédli nejdelší prkno na světě, které bylo v Guinnessově knize rekordů a navštívili jsme tajný bunkr vojenské organizace během 2. sv. války, kde mi naskakovala husí kůže, protože tam zavraždili hodně lidí, nebo je odvedli do koncentračních táborů. Raději jsem si rozmyslela další výlet do tábora Osvětim. Szymbark mi opravdu stačil. Viděla jsem vlaky, které převážely Židy do koncentračních táborů, s malými místnůstkami a fotkami lidí, nebo památníky zemřelých rodin a jejich chatrče.

Před námi byl víkend a my neměli co dělat. V sobotu jsme si šli konečně někam sednout. Dala jsem si křupavé tousty s česnekovou pomazánkou a s džusem a pak jsme šli na diskotéku. Po pár panácích jsem zapomněla, že neumím tancovat, a nakonec jsem celou noc protančila. V neděli jsme se všichni probudili s kocovinou a večer jsme se vraceli domů.Tak to byl můj výlet do Polska. Ponaučila jsem se, že už raději nic dopředu plánovat nebudu. Stejně vše dopadne jinak :-)