Kamarád, kterého nikdo nehledal

Při jedné z mých oblíbených procházek jsem se zapovídala s mužem, který byl v našem městském parku také sám. Lépe řečeno, on se zapovídal se mnou. Prostě jsem si sedla na lavičku a on, sedící na nedaleké lavičce, zapředl hovor o počasí.

Byl tehdy parný den a člověku se nechtělo vůbec nic. Nevím, proč si vybral právě mě. Byly tu jiné, snad hezčí ženy, a některé také samy. Jen jsem přikývla na jeho slova, a myslela jsem si, že mi dá pokoj. Už několik let jsem sama, a čím je tato doba delší, tím se víc a víc utvrzuji v tom, že volba zůstat po smrti manžela bez partnera byla správnou volbou. A najednou tu byl on, zhruba padesátiletý muž, a nehodlal se vzdát rozhovoru se mnou. A co víc, když zjistil, že mám také zálibu ve výletech do lesa, houbaření a sběru lesních plodů, přidal na intenzitě.

„To bychom mohli vyrazit někdy spolu. Být třeba přátelé?,“ usmál se nejistě.

Teprve nyní jsem si Viktora pořádně prohlédla. Nebyl ani tlustý, ani tenký, byl jen o něco vyšší, než já, ale něco mi na něm nesedělo. Nelíbilo se mi tetování, které měl přes celou levou ruku, to, že kouří, za tu chvilku v parku vykouřil tuším pět cigaret, a můj vnitřní radar mi říkal, že také jeho vztah k alkoholu bude velmi vstřícný. Zatímco já nikdy nekouřila, vyjadřovala se vždy slušně a nikdy jsem nebyla opilá, Viktor se vyjadřoval nanejvýš jadrně. Prostě můj naprostý opak. Opačné bylo také to, že zatímco já jeho asi něčím přitahovala, on mě právě naopak. Proto jsem se také rozhodla jít domů dřív, než jsem původně měla v úmyslu. Uložila jsem svou knihu, kterou jsem po pár minutách četby odložila, do kabelky. Teprve nyní si jí všiml.

„Vy ráda čtete?,“ zeptal se.

„No,“ řekla jsem krátce a neochotně.

„To já vůbec nečtu,“ řekl prostince. Ani mi to nemusel říkat. Viktor byl pro mě primitiv. Dělal obyčejnou dělnickou práci a vůbec se netajil tím, že má i dluhy. Od takového člověka dál, našeptával mi můj vnitřní hlas. To se ale lépe řekne, hůř udělá. Viktor se možnosti najít ve mně kamarádku nevzdával. Doprovodil mě domů a já s hrůzou zjistila, že bydlí hned v domě vedle nás.

Od této chvíle jsem se Viktora nemohla zbavit. Denně mě zval na procházky, nabízel doprovod k vodě a podobně. Směny v práci jsme měli shodné a já ukrajovala svůj čas, abych Viktorovi dělala občas společnost. Spíše jsem mu vytýkala jeho špatné zlozvyky, styl života a doufala, že ho to přestane bavit. Vůbec jsem se mu nesnažila vlichotit, jako to dělal on vůči mě. Jen jsem byla upřímná.

„Jak můžeš dlužit peníze a přitom kouřit a pít alkohol?,“ zajímalo mě.

Viktor mě ujistil, že svou půjčku, kterou použil po rozvodu na bydlení, již brzy splatí. Přestat kouřit ale nehodlal a snížit kouření na minimum se také nesnažil.

Naše podivné přátelství, o kterém jsem si myslela, že bude mít jepičí život a do kterého jsem byla tak trochu přinucena, ovšem nějak nekončilo. Viktor chtěl se mnou trávit víc a víc času a všemožně mi vycházel vstříc. Chtěla jsem jezdit na kole, jeli jsme. Chtěla jsem jít plavat, šlo se plavat. Potřebovala jsem nakoupit a odnést těžkou tašku z obchodu domů, Viktor mi pomohl. Proto jsem ho postupně zahrnula mezi své kamarády. I když jsem stále protestovala, že se mi nelíbí Viktorovo kouření, kouřit nepřestal. Ovšem na pivo nebo jiný alkohol přestal chodit. Vlivem mého slovníku a vyjadřování a mé nevůle vůči jeho peprným slovům se postupně také v tomto ohledu zkulturnil a já se už nemusela za něj stydět. Měla jsem na Viktora dobrý vliv a postupně jsem si uvědomovala, že z něj dělám tak trochu lepšího člověka.

„Víš, já s tím chci přestat,“ přiznal se jednou. „A ty jsi důvod, pro který to chci udělat. Vím, že pití je špatné, a tak si z tebe beru příklad a pít už nebudu. Snad právě proto chci být s tebou denně.“ Viktor mi vysvětloval důvod svých častých návštěv.

A já do toho spadla bez sebemenšího přičinění. Já, která mám miliony vlastních koníčků, zájmů a naučila jsem se za ty roky, co jsem sama, nenudit, jsem se stala kamarádkou člověku, kterého bych si o své vůli nikdy nevybrala? Ale on to už nebyl ten člověk, kterého jsem poznala v parku. Byl mnohem lepší, prostě kamarád.

„Já ovšem nechci partnera,“ trvala jsem na svém.

Viktor, také delší dobu žijící sám, přiznal, že partnerku původně chtěl. Ovšem s přibývajícím věkem na partnerství rezignoval.

„Já si vybrala to, že zůstanu sama, dobrovolně a ráda,“ přiznala jsem.

Následující dny jsem uvažovala nad tím, jak se zachovám. Viktora jsem znala už vlastně několik měsíců a za tu dobu mě nikdy nezklamal. Po nějaké době chtěl sice překročit z roviny přátelství do roviny partnerství, já ovšem jasně vytyčila pravidla.

Viktor po čase splatil své dluhy a zatím se drží toho, že nepije. Ač on nečte a já ano, nezajímají ho vědomostní soutěže, nezajímá se o intelektuální věci jako já, v lese, na kole a v přírodě se s ním cítím v bezpečí a je na něj spolehnutí. To trvá už poměrně dlouhou dobu. Myslím, že někomu nevydrží tak dlouho možná ani vztah, který začíná skutečným okouzlením. A proto nehodlám ze svého stanoviska, že partnera nechci, sejít, ovšem mám spolehlivého kamaráda a jsem za něj dokonce už i ráda.

Myslím, že i Viktor je spokojený. Protože přátelé se někdy hledají velmi těžko.