Kamarádka Danka

Dnes je doba, kdy nikdo nemá na nikoho čas, nechce ustoupit přání druhého a stará se jen sám o sebe. Tam, kde byli kdysi přátelé, jsou dnes jen pouzí známí, a to jen pokud má člověk štěstí.

Po úmrtí manžela jsem přišla o spoustu přátel, nebo, lépe řečeno, těch, kteří si na ně jen hráli. Musela jsem se sama starat o malého syna a neměla jsem čas, kdykoli si to ostatní přáli. Musela jsem svůj život podřídit dítěti. Žila jsem sice i nadále aktivně, chodívala jsem se synem na výlety, jezdila na kole a často jsem plavala. Nemohla jsem ale jít na vysokohorskou túru s maličkým dítětem. 

A tak tyto túry vystřídaly procházky v přírodě, plavání přes celou přehradu nebo rybník vystřídalo cachtání v dětském bazénku nebo brouzdališti a dlouhé výlety na kole vystřídalo popojíždění na tomto dopravním prostředku. Ti, kteří měli čas kdykoli, ho nechtěli trávit v přítomnosti malého dítěte.

Po nějakém čase jsem se seznámila s novým přítelem. To už byl syn velký a stál na vlastních nohách. Několik let jsme s partnerem udržovali celkem spokojený vztah. Mou podmínkou bylo, že každý z nás bude žít ve svém. David měl svůj malý byt v sousedním městě, já už také žila sama. Poté, co syn dostudoval, začal žít s přítelkyní v pronajatém bytě. Po letech jsme se ale s Davidem dohodli, že vztah ukončíme. Bylo to oboustranné rozhodnutí. David hodně zhubl, byl často nervózní a vadili mu všichni, včetně jeho spolupracovníků v práci. Někdy se dokonce zdálo, že mu vadí i bouchání jeho vlastního srdce a vlastní dech. Byl alergický na hluk, nikoho najednou nepotřeboval, jediné, co mu začalo chutnat, byl alkohol. Když se ale trochu víc napil, měl sklon k agresivitě. Byl nejlepší čas Davida opustit a jít si dál svou vlastní cestou.

Když jsem Davida opustila, bylo mi náhle velmi dobře. Už mě nikdo nečastoval nadávkami, nikdo se nerozčiloval, jakmile v okolí mého domu zaštěkal cizí pes nebo někdo hlasitě něčím bouchl. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Rok jsem si užívala nově nabité svobody. Chodila jsem do práce, pomáhala svým rodičům, občas jsem potkala někoho známého. Neměla jsem ale kamarádku nebo kamaráda na pravidelnější trávení volného času. Když jsem chtěla na bazén, musela jsem sama. I na kole jsem jezdila po okolí sama. Troufla bych si mnohem dál, sama jsem ale nechtěla riskovat. Když jsem pak píchla kolo daleko od domova, uvědomila jsem si, že osamělý život je nebezpečný a smutný. 

Proto jsem se rozhodla najít si nějakou kamarádku, případně i kamaráda. Ještě jsem nechtěla nový vztah, v dnešní době je to takřka nemožné, zvláště ve vyšším věku, pokud nechci jen sedět u televize a požaduji nějaké aktivity. Začala jsem se účastnit různých chatů na internetu, kde lidé hledali přátele. Sice jsem na nich četla většinou názory, že lidé hledající přátelství toto nenašli, občas jsem ale viděla i fotografie z různých výletů větší skupiny přátel. Snad i já tu najdu kamarádku?

Po dvou měsících, kdy jsem se občas viděla s nějakou ženou v mém věku, zašly jsme na kávu nebo se projít po městě, jsem zjistila, že tady asi tu nej kamarádku nenajdu. Ženy, s kterými jsem se setkala, buď jen tvrdily, že se rády hýbou, jezdí na výlety, nebo jinak věnují rekreačně sportu, nebo prostě neměly čas. Měly jsme opačné směny v zaměstnání a vyšlo najevo, že bychom se mohly setkat jen párkrát do roka. Tu pravou kamarádku jsem stále neměla. Protože jsem byla sama bez partnera, rozhodla jsem se poprvé v životě zajet si na hory sama. Chodí tak druzí, tak proč ne já? Zajdu si na nějaký kopec, který dobře znám, kde bych trefila i poslepu, ujišťovala jsem se.

Zpočátku to nebylo ono. Ve vlaku si ke mně sice přisedl sympatický pán, a tak mi cesta příjemně ubíhala, pak jsem ale vystoupila z vlaku a šla do kopce sama. Bylo mi náhle smutno. Pak jsem se nechala rozptýlit přírodou, květinami všude kolem, a byla jsem ráda, že jsem v přírodě. Pořád lepší, než sedět sama doma na sídlišti. Na horské chatě jsem byla dřív, než obvykle. Když jsem sem chodívala s přítelem, často jsme se kvůli němu zastavovali a cesta trvala mnohem déle. Nebylo ani poledne, a já byla na kopci. Další chata byla tři kilometry od stanoviště, kde jsem stála. Mám tu chatu ráda a dlouho jsem na ní nebyla. Bývalý přítel byl vždy rád, když vyfuněl sem. 

Bylo to spontánní rozhodnutí, že půjdu dál. Šlo to rychle. Počasí přálo, a já byla pomalu už na chatě. Najednou jsem špatně stoupla, nevěnovala jsem se moc tomu, kam šlapu, noha se mi vklínila mezi dva kmeny, kterých jsem si nevšimla, protočila se a já upadla. Chvilku jsem se nemohla postavit. Když se mi to konečně podařilo, hlava se mi zamotala já znovu upadla. Bylo zřejmé, že se bez cizí pomoci z místa jen tak nedostanu. Dolů to bylo daleko, cesta v terénu, to nemohu dát. A tak jsem si zavolala záchranku. Záchranka se dostala slušně na chatu nad mou hlavou. Ke mně museli záchranáři až na pár metrů sejít. Nakonec jsem s pomocí dvou mužů, kteří mě podpírali, došla téměř na chatu. Dál mi už pomohli tím, že mě posadili na sedačku.

V nemocnici jsem musela podstoupit zákrok. Zprvu to vypadalo, že jsem si utrhla meniskus, operaci druhého jsem už měla nějaký čas za sebou, a tak jsem se ani nebála. Když jsem se ale probrala z narkózy, zjistila jsem od lékařů, že mimo prasklého menisku jsem si poškodila také čéšku. Musela jsem v nemocnici zůstat týden. Na pokoj přijali ještě v den operace Danku. Danka byla stejného věku jako já, dokonce jsme se obě narodily ve stejném roce a měsíci, ve stejné porodnici. Dělily nás jen dva dny. Když za mnou přišli rodiče na návštěvu, zjistili jsme všichni, že má mamka byla dokonce po porodu hospitalizována v porodnici na stejném pokoji, jako maminka Danky. Maminku mrzelo, když se dozvěděla, že Dančina maminka už není mezi živými.

S Dankou jsem si rozuměla. Za těch pár dní v nemocnici jsme se nenudily. Pořád jsme měly o čem povídat. Danka byla už tři roky rozvedená, měla dvě děti a taky se často cítila sama. A tak jsme si vyměnily adresy i telefonní čísla a v přátelství jsme pokračovaly i po propuštění z nemocnice.

Rok od našeho setkání v nemocnici jsme podnikly společnou dovolenou. Vypravily jsme se do Egypta a pobyt si náležitě užily. Občas podnikneme výlet na kole, vydáváme se na houby, borůvky, často si voláme a někdy jen tak lenošíme u kávy či zákusku. A tak jsem nakonec našla prima kamarádku zcela nečekaně na místě, kde jsem to nepředpokládala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10