Kamarádka se zase ozvala, teda prozvonila mě, a když jsem jí zpět nevolala, poslala smsku, že se mnou musí mluvit, ale po telefonu to nejde, kdy teda má přijít. Ještě mi oznámila, že teď občas pije nealkoholické pivo, tak jí ho můžu koupit.

Moje dcera o mně říká, že jsem schopná uhostit návštěvu do bezvědomí, ale většinou nejsem zvyklá, aby si návštěvy samy diktovaly, co budou pít. Je něco jiného, když mě host předem požádá, že by rád ochutnal můj medovník, nebo věnečky, to mě i potěší. Uvařím kafe a hotovo.

Pozvala jsem ji na dopoledne za dva dny, to se hodí, manžel odpoledne čekal na návštěvu našeho kamaráda, tak jí nebudu lhát, když se omluvím, že moc času nemám. Bylo mi totiž jasné, že něco potřebuje. Upekla jsem makové buchty a s odhodláním říkat ne, jsem čekala, s jakým požadavkem Julie přijde.

A nemýlila jsem se, po zhodnocení, že jsem opět nakynula (frekvencí, jakou mi to říká, bych už dávno neprošla dveřma a lezla bych z bytu přes balkon), na mě vychrlila, že odjíždí na týden na Slovensko na dovolenou ke své kamarádce Zlatce, tak by potřebovala půjčit cestovní tašku nebo batoh. Dobře ví, že moji cestovatelé mají několik batohů, krosen a kletrů. 

No proč ne, půjčila jsem jí skoro nový batoh, který naši nenosí, na běžné nošení je velký a na jejich výpravy zase moc malý. Ale na týdenní cestu jako stvořený. 

Kámošce se moc líbil, ale tím její žádost nekončila. „Martinko, nemáš něco, co bych Zlatce mohla přivézt? Přece jenom budu u ní týden jíst a spát, tak nemůžu přijet s prázdnou.“ A to je ale roztomilý nápad, tak že bych vyhrabala nějaké nepotřebné krámy jako dárečky pro slovenskou kamarádku. „Tohle je krásný,“ obdivuje výrobky z pedigu, které vyrábí moje kamarádka. Můžu se zeptat a rovnou říkám přibližnou cenu. „Ty jsi to platila?“ diví se Julie. No samozřejmě, ona své výrobky prodává, pedig není zadarmo a je to krásná a náročná práce. A ceny jsou opravdu nízké. 

„No mě napadlo, jestli nemáš ještě nějaké vyšívání,“  věděla si Julie rady, dobře si pamatovala, že jsem před časem vyšívala. Vytáhla jsem krabici s vyšíváním a našla pár drobných výšivek, které by se daly dát do rámečků a byl by to hezký dárek. „To by šlo!“ zaradovala se kamarádka a usoudila, že výšivku do rámečku dávat nebude, daruje ji jen tak. Pak uviděla jednu moji rozpracovanou výšivku. Jde o motýla v šesti modrých odstínech, hodně pracná záležitost. Říkala jsem jí, že to vyšívám na polštářek pro dceru, motýlků bude víc, všechny v modrém, jeden trvá skoro tři dny. 

Sakra, je snad hluchá? Právě jsem jí řekla, že jeden motýl trvá téměř tři dny a na té její dečce by jich bylo nejmíň třicet. Ne, není hluchá, je jen sobecká, ale tentokrát má smůlu, nemám čas, budu mít co dělat, abych zvládla polštářek pro dceru do Vánoc. 

„A je čas ukončit návštěvu, promiň, ale čekáme ještě odpoledne kamaráda Miloše, ten makové buchty miluje.“ S tím odnáším do kuchyně hrnečky od kafe a podnos s buchtami. Dneska výslužka nebude. 

Přichází domů manžel, a tak Julie ani nevznáší další požadavky na deodoranty, potraviny atd., loučí se a odchází.

Uplynul týden, čtrnáct dní, měsíc. Julie se neozývá. Že by si prodloužila dovolenou na Slovensku? 

Volám jí a dozvídám se, že mi zrovna chtěla volat. Stala se jí nemilá věc, ztratila batoh a bála se mi to říct. No co se dá dělat, spíš ji lituju, v batohu určitě měla věci. Jak se dá ztratit batoh? Nejspíš jí ho ukradli. No nic. Ne, nezlobím se. I když mě trochu mrzí, že se ani náznakem nezmínila, že by mi ho nějak nahradila. Manžel to vzal celkem v klidu, tenhle batoh stejně nenosil. 

Za pár dní se kamarádka opět zve na návštěvu, nemám na ni čas a ani náladu. Zase má nějaké problémy, ale tentokrát to musí jít po telefonu. Dozvídám se, jakou že má chudák smůlu,  seznámila se s nějakým bezdomovcem, vzala ho k sobě domů, umyla, nakrmila ho (zřejmě z mých zásob), nechala ho přespat a on se jí odvděčil tím, že bez rozloučení odešel neznámo kam, bohužel i s jejím vysavačem, který dal do mého batohu. Aha, tak takhle ztratila náš batůžek. Ještě že jsem jí nepůjčila knížky, které taky chtěla, batoh oželím, knihy ne.

Julie má ještě výborný nápad, můžeme spolu péct vánoční cukroví. Tak to už jsem jednou zažila, moje kuchyň je malinká, takže jsem vlastně pekla sama a kamarádka si jen odnesla krabici cukroví. S díky odmítám, mám za pomocnici dceru, jsme už sehraný tým.

Loučím se s Julií, zase se brzo ozve (ráda věřím, až zase něco bude potřebovat) a těší se, že se zase sejdeme (nemyslím). Jsem rozhodnutá toto přátelství omezit jen na telefonní hovory a návštěvy maximálně jednou za rok. Mám hodně opravdových kamarádů, možná i Julie najde někoho, komu nebude vadit její zvláštní způsob kamarádství.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz