Vypravila jsem se do obchodního centra, abych si koupila něco pěkného na sebe. Měla jsem volný den a přes zimu jsem malinko povyrostla ze stávajícího oblečení. Je jednodušší si koupit kalhoty o číslo větší, než se přinutit zhubnout. A tak jsem zvolila právě toto řešení. Samu sebe jsem ujišťovala, že je to jen na přechodnou dobu, než se vrátím do své původní figury. Nevím, jestli jsem tomu věřila, nebo to prostě byla jen výmluva.
Procházela jsem mezi stojany s vystaveným zbožím, prohrabovala se ramínky a hledala kousek, který mě zaujme. Nespokojím se přece s prvním kouskem, na který natrefím. Najednou mě oslovila žena. Mohla být v mém věku.
„Prosím, nezlobte se, já špatně vidím, téměř vůbec. Mohla byste, prosím, ukázat mé mamince, kde najde velikost na vizitce?“ zeptala se mě.
Pohlédla jsem na malou stařenku, která stála vedle ženy. Byla to stará paní, jistě starší, než je má maminka. Bylo mi líto zmatené stařenky, která se v moderním číslování vůbec nevyznala. Ještě víc mi ale bylo líto mladší ženy, která, chudák, byla tak handicapovaná, že si sama nedokázala koupit ani pitomé kalhoty. Kalhoty, které stařenka držela v ruce, se hodily spíš na ženu v její věkové kategorii než na ženu středních let. Vypadala by v nich, i kdyby jí padly, hodně usedle. A tak mě něco napadlo.
Ukázala jsem sice staré paní, kde číslo najde a vysvětlila jí trošku číslování, pak jsem ale navrhla: „Co kdybych vám pomohla vybrat to správné oblečení já? Vaše maminka by si odpočinula. Taky vybírám a móda mě baví, mohla bych vám poradit, co vám sluší. Pokud se ovšem nezlobíte a nebude vám to vadit, že vám nebude radit maminka.“
Žena se zarazila. Takovou reakci nejspíš nečekala. Byla zvyklá na netečnost. Byla zvyklá na to, že svými dotazy lidi spíše obtěžuje, než že by někomu záleželo na tom, aby jí pomohl. Setkala se už s různými reakcemi, s úšklebky, s výsměchem, ale i radou. S tím, že by jí někdo prokázal takovou službu, se ale dosud nesetkala. „Opravdu vám to nebude vadit?“ zeptala se váhavě.
„Ne, vůbec,“ řekla jsem a jemně ji vedla za loket k úplně jinému regálu. Stařenka řekla dceři, že si zatím zajde do nedalekého bufetu na kávu. Odkolébala se na oteklých nohách, jistě ji už bolely.
S ženou, mimochodem, měla jsem dobrý odhad, byla jen o dva roky starší než já, jsem poté nějakou dobu vybírala. Vybírala jsem tak, aby výsledný model odpovídal cenové hladině, jakou si představovala, aby ho mohla použít na každodenní nošení, jak si přála, a hlavně aby jí sedl a slušel. Během toho jsme si povídaly. Blanka mimo toho, že měla vážnou oční vadu, byla milá společnice. Nakonec si vybrala i ona, i já. Obě jsme byly spokojené. Při placení jsme se dohodly, že se ještě někdy setkáme. Jen tak, zajdeme třeba na kávu, nebo když bude potřeba, jí pomůžu zase někdy s nákupem.
Domů jsem se vrátila s novým kouskem ošacení i s vědomím, že mám novou kamarádku. Od té doby jsme se viděly s Blankou několikrát. Dokonce už poznala i mého přítele.
ChytráŽena.cz