Kamil

Mívala jsem kamaráda Kamila. Znali jsme se už jako děti, ale pak se naše cesty nějak rozešly, abychom se posléze potkali v rodném městě, kam jsme se oba po rozvodu zase vrátili.

Býval to fajn kluk, férový, slušný, který nikdy neodmítl pomoc druhému. A tak jsme se zase začali vídat. Zašli jsme si do zoo, prošli se parkem a povídali si o tom, co jsme za těch několik desítek let zažili. Nemohla jsem si nevšimnout, že Kamil má něco s hlavou. Na spáncích jako by mu část kůže chyběla. Asi měl nějaký úraz, vypadalo to tak. Až po pár setkáních se mi svěřil, že měl nějaké potíže. Vypadalo to jako vřed, který vystupuje z kůže, a nějak se to nehojilo. Až když šel náhodou na chirurgii s bolavou nohou, všiml si toho pan doktor s tím, že by se měl odebrat vzorek.„Odkud?“ reagoval tehdy Kamil. „Ze spánku.“

Tak se také stalo. Výsledky nebyly vůbec dobré. Kamil byl ale chlap, a když mu řekli, že se jedná o nějaký druh zhoubného nádoru, usmál se a bral to, jako by dostal právě chřipku. Musel ale jezdit na ozařování a musel změnit práci. Místo práce v provozu ho nemoc dovedla až na vrátnici. Takovou práci mohl dělat i doma, kde měl rodiče. Prodal byt a vrátil se proto domů. Děti neměl, nebylo nic, co by ho drželo ve městě, kam odešel kvůli své bývalé ženě.

Byl to dál Kamil, stále veselý, nic si nepřipouštěl, a tak jsem věřila, že vše bude dobré. Musí! Vídali jsme se takto dva roky, nic víc než kamarádství v tom nebylo. Byl sice stále hodný, pozorný, ale nikdy mě to k němu jako k muži netáhlo. Měla jsem dobrou práci, již dospělé děti a svůj život. Docela jsem si stačila se svými koníčky. Dva roky po ozařování se Kamilovi jeho nemoc vrátila. Dlouhé měsíce ji přede mnou tajil. Pak se ale jednou přeřekl, že výsledky vyšetření, na která chodil, ukázala, že nádor přesídlil do mozku. Kamil se smál, když mi tu diagnózu sděloval. Přece ho nějaká nemoc nerozhází? Nechtěla jsem mu říct, že můj bratr, který tu už několik let nebyl, právě této nemoci podlehl. Kamil znal mého bratra a věděl, že už není mezi námi, netušil ale příčinu jeho odchodu.

Tehdy jsem zvažovala, jestli se mám s Kamilem dál vídat. Vidět ho, jak třeba…ne, nechtěla jsem si nic připouštět. Nevídala jsem se s Kamilem příliš často, nakonec jsem pokračovala v našem kamarádství. Byl často unavený, ale jinak zvládl procházky i menší výlety. Dokonce nepřestal ani pracovat. Na vrátnici, kde pracoval se svým zdravotním omezením, neměl náročnou práci a nepracoval celých osm hodin. Měl směny na čtyři, nejvýše na šest hodin. Lékařka mu ale doporučila, aby si zažádal o invalidní důchod.

„Nejdřív jsem nechtěl, pak jsem si ale řekl, že to zkusím. Budu mít víc peněz, a až se uzdravím, pořídím si vlastní byt,“ říkal mi Kamil, který stále bydlel u svých rodičů. Přikývla jsem. Byl by hloupý, kdyby odmítal něco, na co má nárok.

Postupem času se Kamil měnil. Víc a víc si stěžoval na únavu. Když jsem se ho ptala, jak se vyvíjí jeho nemoc, usmíval se s tím, že mu vlastně už nic není.

„Akorát musím pořád chodit na nějaké magnetické rezonance, CT a já nevím, co ještě. Doktoři se chtějí ujistit, že je to pryč.“ Kamil opravdu vypadal, že je vše v pořádku.

Pak ale mi jednou napsal, jestli bych nechtěla s ním do krajského města. Myslela jsem, že chce na výlet. Kamil jel na další z pro něj zbytečných vyšetření. Když mě ale v telefonu oslovoval jiným ženským jménem, dostala jsem vztek. Sice jsem ho nijak neomezovala, byli jsme pouzí přátelé, ale oslovit někoho a neuvědomit si, o koho jde?

„Ať s tebou jede Radka,“ zněla má odpověď. Radkou mě tehdy nazval.

Kamil jel tenkrát do krajského města sám. Nakonec to byl on, kdo byl na mě drzý! Začal mi nadávat, že jsem namyšlená a myslím si o sobě víc, než kým jsem. Nazval mě žárlivou hysterkou.

Na co jsem měla žárlit? Na kamaráda, kterého znám roky a ani jednou mě nenapadlo, že by mezi námi mohlo být víc, než pouhé kamarádství? Asi měsíc jsme nekomunikovali. Pak mi jednoho dne zavolal, jestli bych se nechtěla zase projít. Je prý ale unavený, tak jen po náměstí u nás ve městě. Už jsem chtěla kývnout, když mi začal hrubě nadávat. Byla jsem v šoku. Nikdy jsem Kamila neslyšela říct žádné sprosté slovo. Byl od dítěte takový zženštilý. Právě to možná bylo důvodem toho, že o něj ženy moc nestály. A najednou vykřikoval sprostá slova, která ne a ne ukončit. Telefonát jsem ukončila já tím, že jsem zavěsila. Asi šel tenkrát na tu procházku sám.

Druhý den mi Kamil napsal a popřál dobré ráno. Tentokrát mě oslovil správně. Dala jsem se obměkčit a domluvila se s ním na další víkend na procházku. To jsem měla v práci volno. Moc se mi nechtělo jít na schůzku s kamarádem, který byl minule tak zlý. Co když to bude stejné? Bylo, a bylo to ještě horší. Uprostřed města se tentokrát Kamil obořil na cizí lidi, křičel po dětech a byl celkově rozladěný. Byla jsem jím znechucená. Uvědomovala jsem si ale, že možná jeho rozladěnost způsobuje jeho nemoc, ač tvrdil, že je dávno v pořádku. V té době začal mít problémy s očima, a tak musel skončit v zaměstnání. Dostal ale invalidní důchod a tvrdil, že finančně je na tom dobře.

„Až mi zase dovolí pracovat, budu mít slušné úspory,“ tvrdil, když mu bylo lépe. Ač měl Kamil pevnou vůli se uzdravit, postupně od něj odcházeli přátelé. Jeho rodiče a já jsme mu nakonec zůstali. Já s přesvědčením, že za chování kamaráda nemůže on, ale jeho nemoc. Ano, Kamil začal být hodně zlý. Chodívala jsem s ním v tu dobu jen se posadit před dům, kde bydlel na lavičku a nezřídka jsem odcházela po pár minutách, když mi hrubě nadával. Pouštěl se i do sousedů a nejednou na něj lidé zavolali policii. Ale Kamil byl přesvědčen, že on je ten hodný a všichni si něco vymýšlejí. Propukla u něj agrese, špatně koordinoval řeč, až nakonec zemřel. Prý ve spánku, doma u rodičů.

Ač poslední roky nebyly pěkné, Kamil nebyl zlý člověk. To z něj udělala nemoc, což si mnozí ani neuvědomují.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10