Kamínek

Před časem jsem poznala Filipa. Náhodou nás seznámila kamarádka.

Byl jiný než ostatní muži. Čerstvě rozvedený, o dva roky starší než já a velmi inteligentní mladík mě nepřitahoval svým vzhledem, ale svým chováním. Vždy, když jsem se seznámila s nějakým mužem, choval se „pudově“ jako muž. Já jsem rozvedená a občas jsem si vyšla na nějakou schůzku. Přesto na mě každý muž působil, jako by myslel jen na jednu jedinou věc. Zmocnit se ženy jako sexuálního objektu. Vždy jsem naivně věřila na takovou tu pravou lásku, lásku až za hrob, prostě na víc než jen tělesné kouzlo.

Filip rád četl knihy a ze začátku jsme si vlastně hlavně povídali o knihách. Dovedl krásně vyprávět a já jako „knihomol“ jsem oceňovala jeho sečtělost i výběr autorů. Jezdil za mnou každý den z města, kde bydlel. Po práci vždy nasedl na linku a jezdil téměř 20 km za mnou. Procházeli jsme se po parku, jezdili na kole, smáli se a zjišťovali, že se na svět díváme vlastně stejnýma očima. Po návratu domů jsme si denně ještě dlouhé hodiny telefonovali. Pořád jsme si měli o čem vyprávět. To se mi ještě nikdy nestalo. Většinou rozvedu s někým sáhodlouhou filozofickou rozmluvu, ale po chvíli zjistím, že ten druhý ztrácí nit a vlastně mi nerozumí. S Filipem jsem mohla mluvit o všem, nemusela jsem se vyhýbat odbornějším výrazům, on rozuměl. Je pravda, že po čase jsem se toužila Filipovi líbit i jako žena. Přestože jsme se vídali denně už řadu měsíců a celé hodiny jsme mluvili, smáli se a povídali si, náš vztah mi začínal připadat jako sourozenecký. Vypěstovali jsme si závislost jeden na druhém. Začínalo se mi o Filipovi zdát. Myslela jsem na něj vlastně pořád. Cokoli se mi během dne stalo, viděla jsem se v duchu, jak mu o tom vyprávím. Když jsme se znali už téměř půl roku a Filip se zmohl zatím jen na dva letmé polibky na rozloučenou na tvář, svěřila jsem se mu jednou s tím, co mě trápí. Moc mě překvapilo, co mi řekl. Vyprávěl mi o tom, jak moc ho přitahuji a jak mě dávno miluje celým svým srdcem. Jak moc si mě váží a bojí se, že by mě, být trošku smělejší, ztratil. Věděl, že nemám za sebou zrovna lehké období a mužům už nevěřím.

Já ale bez Filipa dávno nebyla já. Jako by se mé životně důležité orgány dávno přestěhovaly do jeho nitra a bez něj bych prostě nemohla žít.

Milování s Filipem bylo jiné než to, které jsem znala. Oba jako bychom se milovali ne pro sebe, ale pro toho druhého. Oběma nám záleželo na štěstí toho druhého. Prožívala jsem nádherné období. Přesto jsem začínala snít po tom, aby mi Filip jednou přinesl kytku, popadl mě do náruče, atd. Filip na naše schůzky chodil s oříšky, které mám tak ráda, nebo nosil želé medvídky. Nešišlal mi do ouška obvyklé něžnůstky, jako šišlají zamilovaní kluci, nežárlil, a to ani když jsem v něm žárlivost chtěla vyprovokovat. Vždy jen řekl: „Věřím Ti. A miluji Tě.“ Najednou mi to bylo málo. Chtěla jsem, aby mi říkal, jak mě miluje, co ke mně cítí. Pro Filipa to byla ztráta času. Vyprávěl o dalekých zemích, protože rád cestoval, o tom, kam se spolu jednou podíváme.

Po čase se mi začal zdát chladný. Stále častěji jsem mu vyčítala, že je můj kamínek, že je ke mně chladný. Ano, stala jsem se nemožnou ženskou, které chybělo pubertální žvatlání o lásce. Filip mi s úsměvem vysvětloval, že jsem silná osobnost, velmi chytrá a inteligentní. Vykládal, že také dokáže napsat na chodník, jak mě miluje, ale zdá se mu to nevhodné vzhledem k našemu věku. Že on, až to bude skutečně třeba, mi snese modré z nebe. Dřív mi musí stačit, že mě miluje, i bez toho, aby mi to stále opakoval. Můj kamínek se mi stále vzdaloval. Hloupě jsem ráno co ráno hledala vyznání lásky napsané na chodníku před naším domem a nenacházela. Nebyla jsem už rozumnou a stále víc jsem záviděla kamarádkám, které jejich protějšky zahrnovali plyšovými hračkami, kytkami a dalšími zbytečnostmi. Já od Filipa nikdy nedostala kytku! Na svůj svátek jsem ji čekala. Přinesl originální CD s mou oblíbenou hudbou a čokoládu. Věděla jsem, že přestože si se svým kamínkem rozumím jak s nikým jiným, chci být v očích muže zase žádoucí ženou, hýčkanou a rozmazlovanou. Přišla jsem s návrhem na rozchod.

Filip mě vyslechl, řekl, že je pragmatický realista, že jsme se narodili jeden pro druhého, ale nikdy mi nebude šeptat do ouška sladké nesmysly. Až pochopím, že právě takového muže potřebuji, bude tu pro mě. Když jsem mu mávala a říkala „sbohem“, usmíval se a odpověděl, že se jednou uvidíme. Já byla pevně přesvědčená o opaku.

Probrečela jsem hodně dlouhou dobu. Můj kamínek mi strašně chyběl. Ale chybělo mi i vědomí, že někoho přitahuji jako žena. Vrátila jsem se do svého starého života. Absolvovala jsem pár schůzek s nezadanými muži, ale žádnou jsem nezopakovala. S nikým jsem se nemohla zapovídat. Dostala jsem i pár kytek, které mě vůbec netěšily. Když mi jednou bylo hodně zle, zkusila jsem vytočit Filipovo telefonní číslo. Dva dny jsem nechávala vyzvánět telefon, dva dny ho nikdo nebral. Až ten třetí přišla strohá esemeska: „Nezlob se, kdybych to vzal, moc by mě to bolelo.“

Ano, můj kamínek mě skutečně miloval! A já jeho, musela jsem si přiznat. Ale měsíce plynuly a já se pomalu smiřovala s tím, že už nikdy nebudu tak úplně šťastná. Věděla jsem, že si s nikým neporozumím jako s ním a začínala si zvykat na skutečnost, že někdy poznám někoho, s kým život prožiji, ale nebude to můj kamínek. Po dlouhém roce přišla esemeska: „KUK J! „ Nic víc. Ano, to byl Filip. Žádné miluji tě, chybělas mi, strohé kuk. Ale to kuk pro mě znamenalo mnoho. Posílal ho vždy, když měl chuť dlouho si povídat.

Celou noc jsme si po telefonu povídali. A já byla překvapena, že to bylo stejné jako náš poslední hovor po telefonu. Skákali jsme si do řeči, smáli se a ne a ne skončit. Ani když jsme se pak osobně viděli, nepřinesl kytku. Přišel se sáčkem oříšků místo kytky, objal mě a mě bylo to prima.

Od té doby jsem si zvykla, že toto je Filipova image, tvář, kterou nikdy nesundá. Někdo má křivý nos, někomu odstávají uši, on prostě nikdy nekupuje kytky a neříká sladká slovíčka. Když jsem ale jednou na horách celá promokla, sundal triko, celou mě do něj zabalil a hřál mě vlastním tělem.

S mým kamínkem je mi moc dobře a doufám, že ještě douho bude.

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete