Nedávno mi svěřila kamarádka svou dceru na tři dny. Musela si něco akutního zařídit, a tak pětiletou Karolínku raději svěřila mně na hlídání. Kamarádce nedávno zemřela maminka a ona musela do vzdáleného města zařídit s tím spojené věci. Uznala, že malé holčičce bude lépe u mě, a já byla ráda. Syna už mám velkého a holčička vnesla do mé domácnosti nový svěží vítr.
Již dříve jsem zaznamenala, že obchodní centrum v našem městě uspořádalo soutěž pro všechny, ale především pro děti. Po našem městě, na významných místech, umístili malované kameny s logem centra. Každý, kdo kamínky nalezne a vrátí, dostane za dva kusy poukázky v hodnotě 200 Kč, za tři 300 Kč, za čtyři 400 Kč a za pět a více poukázky v hodnotě 500 Kč. Když jsem to Karolínce sdělila, byla nadšená.
„Koupím si panenku!“ sdělila mi. A hned mě vedla do obchodního centra, aby mi panenku ukázala. Nebyla zrovna nejlevnější, rozhodně by mi dva nebo tři kamínky na panenku nestačily. Kdybych přikoupila k panence i výbavičku, která také byla k mání, nestačilo by mi ani pět šutrů. Přesto jsem chtěla udělat holčičce radost a panenku jsem jí slíbila. Zbývalo už jen nějaký ten malovaný kamínek najít.
A tak jsme vyrazily do parku. Prohledaly jsme každý jeho kout. V parku máme hodně zajímavých míst, památných stromů, oboru se zvířátky, loděnici, která je často místem různých kulturních i sportovních akcí. Parku korunuje zámek, a je zde i hrobka panovníka. Už nás bolely nohy, ale slavily jsme úspěch. Hned první den jsme našly jeden malovaný kamínek. Karolínka zářila štěstím. Za jeden kamínek ovšem centrum neslíbilo vůbec nic.
Druhý den jsme obešly město znovu. Šly jsme i na jiná známá místa, nakukovaly do kašen, obcházely jsme památníky, obešly jsme knihovnu, kina i divadlo. Dokonce jsem nahlédla i do ptačího krmítka. Bohužel, nic jsme nenašly. Nic, mimo občas nějakého nepořádku. Třetí den se nemohla Karolínka dočkat, až vyrazíme ven. Přece nepřijde o vytouženou panenku? Mě napadlo, že když nic nenajdeme, tak alespoň udělám něco pro své město, a vzala jsem s sebou i igelitový pytel na odpadky. Prošly jsme další zajímavá místa, stavily jsme se na zmrzlinu i do dětského koutku na prolézačky.
Pytel se pomalu plnil plastovými lahvemi, obaly od sladkostí a kelímky od nápojů, ale kamínky se nám vyhýbaly. Našly jsme sice dva, ty ale nepatřily našemu obchodnímu centru, byly to kamínky putovní. Už se stmívalo, vyhodila jsem igelitový pytel a musely jsme domů, na večeři. Zítra si už kamarádka Karolínku vyzvedne. Najednou jsem si v trávě všimla peněženky. Mimo peněz a platební karty byly v peněžence i doklady. A tak jsem mohla peněženku s nemalou sumou vrátit paní. Ta byla ráda. Nabízela nám finanční odměnu. Já ale nechtěla peníze přijmout, a tak alespoň vložila Karolínce do rukou bonboniéru. Karolínka byla ráda, ale panenka to nebyla.
„Neboj, i když se vrátíš k mamince, budu hledat kamínky a panenku ti přinesu,“ ujistila jsem holčičku. Vděčně se na mě usmála.
Kamarádka si svou dcerku vyzvedla hned ráno. Karolínka jí vyprávěla, co jsme zažily, a hlavně se chlubila kamínkem. „Teta ještě najde a koupí mi panenku,“ špitala.
„To nemusíš,“ řekla kamarádka sklesle. Smrt maminky jí otřásla a ještě se neuměla radovat, ač byla zase se svou holčičkou.
Následující dny jsem skutečně vyrážela do ulic. Měla jsem dovolenou, poprvé jsem ji trávila doma, tak jsem alespoň hledala šutry. Nachodila jsem spousty kilometrů, zašla i na místo, kde jsme našly první kámen, nyní jsem ale štěstí neměla. I tak jsem si slíbila, že holčičce panenku koupím.
Soutěž za pár dní končí, a já mám doma stále jen ten jeden kámen. Nejspíš mi zůstane na památku.
Tak si říkám, že na soutěži vydělal každý. Každý, mimo mě. Karolínka bude mít svou panenku, to vím od začátku, město si malinko odpočinulo od odpadků, paní Sýkorová, kterou tímto zdravím, se shledala se svou peněženkou. Jen já musím sáhnout do svého a panenku koupit. I tak se mi hra, ač jsem byla vlastně neúspěšná, líbila.
No nic, končím, jdu hledat kameny…
ChytráŽena.cz