Kancelář versus dělník

Většinu svého pracovního života jsem vykonávala kancelářskou práci. Měla jsem pro ni dostatečnou kvalifikaci, a proto nebyl problém ji dělat. V zaměstnání jsem se setkala s různými kolegy a kolegyněmi, mnozí z nich se stali mými přáteli a neodmyslitelně se včlenili do mého života.

Když mi náhle skončil jeden pracovní poměr, protože firma nečekaně ukončila činnost, na čas jsem se ocitla v zaměstnání na dělnické pozici. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Dělnické povolání bylo tak odlišné od administrativní práce. Způsoby, jak se k sobě spolupracovnice chovaly, byly tvrdé, soupeřivé a nevraživé, prostředí nepřátelské. Každý ze zaměstnanců, dalo by se říct, kopal sám za sebe, nikdo nikomu nepomohl a naopak měl radost z neúspěchu druhých. Ač kolektiv, nebyli jsme stmelený celek, ale soupeřiví jednotlivci. Nakonec jsem si ale zvykla.

Když se po čase objevilo volné pracovní místo v kancelářské budově našeho města, váhala jsem, zda se přihlásit do konkurzu na pozici asistentky. Přece jenom jsem už ve firmě pracovala několik let a docela si na práci zvykla. Ve svém věku, ani zdraví už není to, co bývalo, jsem si ale říkala, že v kanceláři mohu setrvat až do důchodu, protože práce je fyzicky nenáročná. Proto jsem se přihlásila do konkurzu, který jsem nakonec vyhrála. Nastoupila jsem do útulné kanceláře. Mým pracovním kolektivem byl pouze pan vedoucí, sympatický muž středního věku a paní nebo slečna Kateřina. Oba pracovali jako účetní a správci firmy a já jim měla dělat asistentku. Kateřina byla neidentifikovatelného věku. Dle rysů v obličeji mi připadala mladší, než jsem já, její silná obezita z ní ovšem dělala ženu, u které je těžké věk odhadnout.

Kancelářské prostory byly velmi vkusně zařízeny novým moderním nábytkem. Na stěnách visely obrázky. V Katčině kanceláři byly pověšeny lapače snů, na stole bublala fontánka a vedle stálo těžítko s duhou uvnitř. Myslela jsem si, že Kateřina bude jemná, distingovaná dáma, s kterou bude hračkou vyjít. Ó, jak jsem se tenkrát mýlila.

Měla jsem svou vlastní kancelář. Na rozdíl od mého vedoucího, který měl svou kancelář opatřenou dveřmi, stejně jako Katka, já měla vlastně otevřený prostor. Mé pracoviště totiž sloužilo také jako přijímací místnost, recepce, kterou projde každý z klientů. Nijak mi to nevadilo. Mám ráda lidi a jsem zvyklá v práci pracovat, a tak to nebyl problém.

Příliš brzy jsem ale zjistila, že zde nepůjde ani tak o práci, jako o to být vždy k dispozici, plnit rozkazy vedoucího i Katky a neodmlouvat. Ti dva neměli vůbec čas, nebo možná ani zájem, mi cokoli vysvětlovat, do něčeho mě zaškolit. Na to jsem nebyla zvyklá. Je přece důležité vědět a znát to, co je ode mne požadováno? Tady jsem několikrát za den měla naskenovat nebo okopírovat štos dokumentů, občas zajít na poštu, a tím to haslo. Připadala jsem si nevyužitá. Chtěla jsem, aby mi práce šla od ruky a já se nenudila. Katka navíc, kdykoli se pan vedoucí vzdálil, do mě hučela, že musím být ve své práci vytížená. Ráda bych byla vytížená. Musela jsem si přiznat, že osm hodin v dělnické profesi mi krásně uteklo, zatímco v kanceláři se mi každá hodina příšerně táhla. A tak jsem stále chodila za panem vedoucím s tím, že bych byla ráda náležitě zaškolena a vykonávala samostatnou činnost.„Já vím, ale nemám teď čas,“ vysvětloval vedoucí.

Tak ubíhal den za dnem. Katka, která se zpočátku jevila jako přátelská a dobrosrdečná osoba, mě probodávala svým pohledem, a kdykoli se vedoucí vzdálil, šila do mě a kritizovala vše, co jsem udělala. Nic se jí nezdálo být dost dobré. Začala jsem se jí vyhýbat. Zpočátku jsem o přestávce chodila přihřívat si své doma připravené jídlo do kuchyňky, kde jsem ho jedla s ostatními. Po čase jsem zvláště kvůli Katce ohřáté jídlo jedla radši o samotě ve své kanceláři. Bylo mi jedno, že Katka s vedoucím sedí v kuchyňce u stolu, komunikují a já se do jejich hovoru nemíchám. Bylo mi v kanceláři lépe, navíc jsem si mohla vyřídit o přestávce pár osobních e-mailů.

Přišly tři dny, kdy byl vedoucí mimo svou kancelář. Pověřil Katku, aby mi zadávala úkoly. Ta využila svého momentálního postavení a v těch třech dnech mi nařídila naskenovat obsah všech šanonů ze všech kanceláří i malého archivu, zřídit složky v počítači a skeny do nich zařadit. Připadalo mi to zbytečné. Ne, nepřipadalo, věděla jsem, že to zbytečné je. Katka si prostě umanula mě zaměstnat za každou cenu. Nevadila mi práce, ale zbytečná práce mi šla na nervy. Katka mi navíc k práci dala i termín, vše mělo být hotovo během těch tří dní, kdy tam vedoucí nebyl. Zřejmě proto, aby se o ničem nedozvěděl. Tehdy jsme se poprvé pohádaly. Běhala jsem jako nadmutá koza z kanceláře do kanceláře, nosila šanony v náručí, zatímco Katka čekala, kdy budu mít plný náklad, a vždy něco potřebovala. Já musela v tom okamžiku vše položit a být jí k dispozici. Běhala jsem, nosila těžký náklad a skenovala dokumenty deset a víc let staré, které nikdy nebudou potřeba.

Tehdy jsem to Katce řekla. Oponovala tím, že já jsem malý pán a já budu dělat, co si ona přeje. Byla to zlá ženská, která chtěla lidi ovládat. Uklízečka z agentury, která přicházela jednou týdně uklízet kancelářské prostory, nejednou kvůli ní plakala. Jednou byl hadr, kterým utírala stoly, příliš suchý, podruhé moc mokrý a potřetí se na stůl vůbec nehodil. Odpadkový koš vysypávala moc hlučně a dokonce mohla za to, že vysavač moc hučí. Zkrátka a dobře, Katka hledala chyby tam, kde žádné nebyly. Na klienty se přitom zubila a nikdo z nich neměl ani tušení, jaká je to vlastně semetrika.

Zato já si její povahu vychutnávala se vším všudy. Dávno jsem byla rozhodnutá firmu opustit. Byla jsem ve zkušební době, mzda za práci chodila na účet pozdě a nebyla ani ve výši, která by mě v budoucnu měla trvale živit. S nostalgií jsem vzpomínala na své dělnické povolání. Proč jsem vlastně odešla? V té práci jsem měla své jasné místo, práce za mnou šla vidět, nic jsem nedělala zbytečně a hlavně jsem měla práci rozdělenou do celého dne. Výplata na účet přicházela včas a v porovnání s kanceláří byla víc jak luxusní. Ženské v práci si občas vjely do vlasů, nikdo se ale po nikom trvale nevozil. Za prvé na to neměly čas, a za druhé jsme byly jeden kolektiv a měly jeden cíl.

Po třech dnech, kdy jsem byla v kanceláři jen s Katkou, jsem byla rozhodnuta jít za vedoucím. Ovšem, Katka mě předešla. Sotva vedoucí přišel a pozdravil se s námi, zavřela se s ním v jeho kanceláři. I přes zavřené dveře jsem slyšela, jak mě pomlouvá. „Jestli ji nevyhodíš, tak půjdu sama,“ pohrozila nakonec. Ta se bude divit!

Slabou čtvrthodinu poté, co Katka opustila kancelář vedoucího, si mě vedoucí zavolal k sobě. Chtěl mi domlouvat, abych se s Katkou usmířila. Vždyť asistentku potřebuje! „Nevím proč. Na to, abych tady stěhovala kanceláře, vám klidně stačí uklízečka.“

Teď byl překvapený zase vedoucí. Ukázalo se, že o skenování všech šanonů neměl ani tušení. Sám nevěděl, k čemu by to mělo sloužit. Aby však zachoval dekorum a Katku nijak neponížil, sdělil mi suše: „No, přikázala to Katka, a ta zastávala po ty dny funkci vaší vedoucí. A tak je jen v pořádku, že vám práci zadala a vy jste ji vykonala.“ „Bude taky v pořádku, když přijmete mou výpověď. Neumím dělat nesmyslnou práci, nebo v zaměstnání jen sedět se založenýma rukama. O jedno bych vás ale chtěla poprosit.“

Vedoucí na mě překvapeně zíral. Můj odchod nečekal. Požádala jsem ho, aby mi vypsal výpověď ze strany zaměstnavatele, aby mi nebyla krácena podpora v nezaměstnanosti. Vedoucí se chvilku ještě snažil mě přemluvit, abych to s nimi ještě zkusila. Když ale pochopil, že se mnou nic nesvede, vyšel mi vstříc a sepsal výpověď.

Byla jsem nezaměstnaná. Necítila jsem se jako vítěz, ale byla jsem ráda, že jsem se Katky nakonec zbavila. Ze směšné mzdy mi byla vypočtena směšná podpora. Z takové dlouho nevyžiji.

Nakonec jsem ani nemusela. Po počátečním ostychu jsem se po týdnu osmělila a šla se zeptat do původního zaměstnání, kde jsem pracovala na dělnické pozici, zda by mě náhodou ještě nepotřebovali. Za mě už měli náhradu. V mezidobí se ale uvolnilo místo ve skladu, o kterém jsem původně snila. Tehdy byla pozice obsazená. Nyní jsem na volné místo nastoupila já. Nenadřu se tak, jako na původní pozici, jsem v kontaktu se stejnými lidmi, a když se to tak vezme, je to práce napůl kancelářská. Počítačové znalosti, analytické schopnosti a samostatnost zde také potřebuji.

A tak jsem vlastně vyhrála!

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete