Kapela Imodium urazila za dobu svého trvání pozoruhodnou cestu. Už dávno není skupinou s lokálním broumovským dosahem, známá je po celé republice a růžky vystrkuje i do ciziny. 12. srpna měla bombastický koncert v Praze na parníku Odra plujícím po Vltavě. A vychází jí i nové dvojalbum s názvem Polarity.

Povídáme si o něm s frontmanem kapely Thomem:

Můžete vysvětlit název alba?
Název Polarity ve výsledku vyjadřuje dvojakost všedního života všech lidí. Každý z nás v životě naráží na různé dvojsmysly a protiklady. Neznamená to, že deska obsahuje zásadní hloubku ponořující se do nitra našich životů, je to jen téma, které je zajímavé. Málokdo si v životě vůbec připouští, že existují protiklady, proč to tak je, jak jim čelit. Navíc je to vděčné téma pro zpracování, album jsme tak nabídli ve dvou verzích. Elektricky a akusticky. Písně pro váš den a písně pro vaši noc.

Které verze písní, tedy elektrické či akustické, jsou vám bližší?
Jako autor nemůžu jednoznačně odpovědět. Všechno je z našeho pera, ke každé písni máme nějaký vztah. Pravdou je, že poslední dobou mnohem radši poslouchám ty akustické písně, ale to jen proto, že těch elektrických si užívám hodně na pódiu. Až proběhnou i nějaké akustické koncerty, třeba se ten poměr zase dorovná.

Na vašem novém dvojalbu vystupují zajímaví hosté...
Ano vystupují, a všichni jsou našimi dobrými přáteli. Martin Zeller z Cocotte Minute je dlouholetý kamarád, Honza Křížek byl kdysi náš idol z divoké party Walk Choc Ice, dnes hraje v Blue Effect a taky je to můj kolega z rádia. Michal Hrůza je taktéž kamarád, pro kterého mám velkou slabost, konkrétně pro jeho vyprávění, přístup k tvorbě a hudbě vůbec. Všichni jsou navíc výborní muzikanti, kteří dělají a vnímají hudbu srdcem – a to je zásadní.

Album Polarity obsahuje i filmový dokument!
Všechny naše dosavadní desky nesou nějaký datový bonus. Je to už tradiční věc, kterou bereme jako samozřejmost. Podvědomě chceme lidem, kteří jsou ochotni si koupit originál CD, přinést něco víc, než lidem, kteří si album stáhnou na internetu. Tentokrát jsme si k celému natáčecímu procesu pozvali kamaráda Michala Čepelku, což je „mladej kreativec“ a nadšenec pro věc. Jasně jsme mu řekli, že v divadle, ve kterém jsme desku točili, s námi bude žít, že bude prostě členem kapely. A ať nám tu kameru strká neustále pod nos… My jsme si na ni zvykli a vznikl asi patnáctiminutový dokument z natáčení s lehkým komentářem. Navíc prostory broumovského divadla jsou kromě akustiky především úžasně fotogenické.

… a také bonusy ke stažení. Jaké?
Ke stažení už jsou na albu jen malé pozornosti, jako třeba tapety na plochu počítače. Fotografie, které lemují celý obal, jsou tak úžasné, že by se to některým lidem mohlo opravdu líbit. Mimochodem – pocházejí z dílny anglického fotografa s francouzskou krví v těle, jmenuje se Luigi Clemente.