Karel Gott - Návrat K Supraphonu s novým albem

Úkroky Karla Gotta do jiných žánrů, než představuje klasická pop-music, nejsou časté, o to víc však posluchače zajímají. Oblíbený zpěvák teď přichází (po osmnácti letech znovu na značce Supraphonu) s jedním takovým „odskokem“ – konkrétně k moravské a slovenské lidové písni. Natočil album s cimbálovou muzikou Ladislava Pavluše a dodává, že to je deska, kterou nazpíval pro radost. S úsměvem pak dodává:

Příteli Jožkovi Černému, veličině v oblasti lidové písně a jejímu legitimnímu interpretovi, jsem ovšem slíbil, že v tom nebudu pokračovat. Aby se uklidnil. I když musím říct, že mi tohle album pochválil. Řekl, že se mu líbí, že ty písničky zpívám hezky, od srdce.

Zařadíte některé z těchto lidových písní do koncertního repertoáru?

To by museli muzikanti z cimbálovky jezdit se mnou, bez nich by to nešlo. A na celý koncert to zase není; udělal jsem si výlet do lidové hudby, a jsem za něj velice rád. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že ti mí příznivci, kteří ode mne sem tam nějakou tu změnu očekávají, tohle album ocení.

Na albu Lidovky mého srdce jsou moravské a slovenské písně; české mezi lidovky vašeho srdce nepatří?

Ale ano, patří. Tuhle desku jsme ovšem nahrávali s klasickou cimbálovou muzikou, ke které patří slovenská a moravská lidová píseň. Podle muziky, která se mnou hraje, jsme vybírali repertoár. A cíleně jsme točili přímo na místě, na jižní Moravě, v Mistríně.

Tohle album ale není vaším prvním výletem do naší lidové písně…

Možná je paradoxní, že poprvé jsem české, slovenské a moravské krajové lidové písně točil před třiceti lety pro tehdy západoněmeckou televizi ZDF. Natáčeli jsme všechny písničky na autentických místech, v originálních zněních, krojích, byla u toho neuvěřitelná dekorace, všude k tomu probíhaly folklorní trhy. Požadavek tehdy byl, abych se stal průvodcem českou a moravskou lidovou hudbou u nás.

Album Lidovky mého srdce prý vznikalo dlouho a v utajení.

Málokdo o tom věděl. Nikdo na nás nevyvíjel nátlak toho typu, že už máme odevzdat materiál na desku, točili jsme v klidu. Scházeli jsme se postupně, když jsem se vyskytoval někde poblíž Mistrína, přijel jsem a natočil další dvě, tři písně… až vzniklo ucelené album s jasnou dramaturgickou linkou. Jsou tam svižné čardáše i balady, a všechno jsou to skutečně písně mého srdce, písně, které vyhovují mému způsobu kantilénové interpretace.

Zatančíte si někdy – třeba na čardáš nebo na jakoukoliv jinou lidovou hudbu?

Pravda je, že doma si ji nepustím. Pro mě tahle hudba – i tanec – patří k setkávání se s lidmi a hudebníky v tom kraji. Pak bývám jedním z posledních hostů, kteří odcházejí ze sklípku nebo ze setkání na jiném místě. Pro mě jako tenora a belcantistu je to skvělá příležitost; jako třeba neapolské canzonetty, velké španělské písně či ruské romance. Něco podobného nacházím u nás na jižní Moravě. Ostatně – pojí se to i s mentalitou tamních lidí a taky s tím, že tam jsou dobrá vína. V místech, kde se pije pivo, jsem žádnou podobnou píseň neslyšel. I když jsem se tam narodil.

Jaké víno si rád dáte?

To záleží na pořadí. Ale vždy, pokud se ochutnává, se těším na rulandské šedé. To mám opravdu rád.

Je něco, co vás trápí?

Moc toho není; ale vždycky mi je líto, když nestihnu poděkovat někomu, kdo si to zaslouží. A taky ve mně dlouho zůstává, když mě někdo zradí nebo mi jinak ublíží. To si pamatuji dlouho, i když vím, že to není příliš praktické.