Karinka

Když jsem pracoval ještě na vyšších místech, dostal jsem se ke spisu Karinky. Ale začnu od začátku…

Karina vyrůstala v dětském domově. Mámu, ani tátu a další příbuzné, nikdy nepoznala. Drobná brunetka s krásnýma mandlovýma očima měla ve škole nevalný prospěch, přesto se vyučila a dokázala se o sebe postarat. Když oslavila osmnácté narozeniny, dostala jako dárek odchod z domova. Na dětský domov byla stará, na samostatný život mladá a příliš nezkušená.

„Vím, jak si přivyděláš. Budeš za vodou a skoro nic pro to nemusíš dělat. Jsi krásná,“ řekla jí jednou známá. A tak šla Karina s ní. Nejdřív tančila v jednom podniku. Bylo jí nepříjemné ukazovat se spoře oděná a vidět staré chlapy, jak slintají, jen aby ji dostali. Ale zvykla si. Práce vynášela.

Spala v malém kumbálku přímo v podniku. Měla na jídlo, na oblečení, a vlastně byla spokojená.

Když ji odvezli za hranici, myslela si, že to je jen na chvíli...

Od této chvíle už nebylo cesty k návratu. Její pasáci ji nutili šlapat. Vzali jí doklady a ona musela spát s chlapy za peníze, které nikdy neviděla. Stát střídal stát, podnik střídal podnik. Zvykla si. Zhruba za rok přišel jeden z pasáků. Znásilnil ji a ona otěhotněla.

„Odnosíš to! Je to pro klienta.“

Po celé těhotenství lékaře neviděla. Nemusela už šlapat ulici, pasáci se o ni slušně starali. S napětím pozorovala kulatící se bříško. „Co bude, až se miminko narodí?“, ptala se.

Odrodili ji v zapadlém koutě jednoho lokálu. Ani si nevšimla, jestli je to holčička, nebo kluk. Odnesli malý uzlíček pryč. Plakala, prosila, ať jí její dítě vrátí. „Je přece moje?“, křičela do ztichlého pokoje. Už měsíc od porodu ji vyhodili opět šlapat. Střídala podniky v Holandsku, kde ji vystavovali jako hadrovou panenku za výlohou. Byla krásná, a tak ji muži chtěli.

„Vem si toto, a bude ti to jedno,“ dala jí kolegyně malou pilulku. Spolkla jednu, druhou. Zjistila, že je klidnější. Pravidelně za ní chodili buď pasáci, nebo rovnou „klienti“, kteří si přáli mít dítě se svými geny. Rodila jedno dítě za druhým. Zvykla si, že neví, kde její děti končí, že je nikdy neuvidí.

„Nevím, co bude dál?“, ptala se sama sebe a ze zrcadla se na ni dívala víc a víc ztrhaná žena. „Co bude, až zestárnu a nikdo mě už nebude chtít? Jak se dostanu zpět domů?“

Drogy jí pomáhaly, aby se nezbláznila.

Až jednoho dne přišla změna. Byla zase těhotná. Na dítě už nemyslela, stejně jí ho zase vezmou. Jen přežít, dostat se odtud. Do ztemnělé místnosti vtrhla místní policie. Pasáky zajmuli a ji a její kolegyně odvedli. Byla v zařízení s ostatními ženami a už jí bylo jedno, co se stane. Přes Červený kříž se dostala zpět do České republiky. Jako by se ale vše míhalo, promítal se tu její život bez ní. Prošla si odvykací kúrou a byla jí zjištěna schizofrenie. „Divím se, že to ta holka mohla přežít,“ řekl lékař. Kam ale dál s Karinkou? Chvilku byla hospitalizována na psychiatrii, pak byla umístěna v pečovatelském domě a učila se opět žít. Tenkrát jsem se dostal k jejímu spisu. Protože jsem věřící, chtěl jsem tomu pětiletému děcku v těle v té době již třicetileté ženy pomoci.

„Budu její poručník,“ řekl jsem v záplavě citů. Tolik mě její osud dojmul. A tak jsem se o Karinku staral. Naučil ji opět žít, našel jsem jí místo, na které se svou inteligencí stačila.

Když jsem nakonec sám prodělal těžký úraz a má žena s dětmi ode mne odešla, byla to právě Karinka, která mi zajistila nákupy, uklidila a pomohla už jen tím, že se zeptala: „Jak se dnes máš?“ Já tomu velkému dítěti, které nikdy nedospěje, pomůžu vyřídit to, na co nestačí, ona mi pomůže s tím, na co nestačím já…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10