Léta chovám zebřičky a kanárky. Byla léta, kdy jsem chovala i větší exotické ptáky, různé papoušky. Toho jsem ale s věkem ponechala. Zebřičky a kanárci dají i tak dost práce. Darují mi ale tolik zábavy a lásky, že ta péče za to přesto stojí.

Nyní chovám pět zebřiček a chovný párek kanárků, Karlíka a Toničku. Jednu noc došlo ke smutné události. Ač se to ještě nikdy nestalo, Karlíkovi a Toničce se podařilo uprostřed noci otevřít klec a vydat se na výlet. Okna bytu byla zavřená, a tak se právě Karlík procházel po koberci v kuchyni. Vstala jsem uprostřed noci a měla jsem žízeň. Když jsem přišla do kuchyně, světlo jsem nechala zhasnuté, šlo jen o jednu sklenici vody a doma trefím po paměti, na něco jsem šlápla. S hrůzou jsem zjistila, že to je Karlík, můj oblíbený kanárek. Všimla jsem si, že ještě dýchá, byl ale celý pochroumaný. Byla temná noc a veterinární služba začíná až ráno. Karlík vypadal, že nepřežije. Co dělat uprostřed noci? Opatrně jsem ho uložila do klece, aby v klidu zemřel. Ani se, chudáček, nepohnul.

Vše celou dobu sledovala Karlíkova věrná partnerka Tonička. Když viděla, co se jejímu partnerovi stalo, vrátila se poslušně do otevřené klece. Když jsem pochroumaného Karlíka uložila a zavřela klec, chtěla jsem se vrátit zpět do postele. Tolik mi ale bylo události líto, že jsem si místo toho uvařila kávu a usadila se na židli vedle klece, jako bych u Karlíka chtěla sloužit čestnou stráž. Tolik jsem měla Karlíka ráda. A co Tonička? Co si počne bez svého partnera?

Najednou jsem ji viděla, jak seskočila na zem vedle partnera. Prohlídla si ptáčka a začala mu zvedat hlavičku. Dojemně přitom naříkala. Její nářek se podobal pláči malého dítěte. Bylo to tak dojemné. Pak ale Tonička začala do svého partnera žduchat. Zvedala mu hlavičku, přešla k jeho nožičkám a zvedala mu pařátky do výšky. Skutečně to připomínalo masáž srdce nebo podobné pokusy o oživení ptáčka. Opatrně mu ťukala zobáčkem do hrudníku. A zase plakala. Nenechala se ale skolit žalem a dala se zase do oživování. Zebřičky ze sousední klece vše pozorovaly. I ony začaly naříkat. Bylo to neskutečné. Po několika minutách Karlík pohnul hlavičkou. Ráno, když se konečně otevírala veterinární ordinace, už hýbal i křídly a snažil se postavit. Byla jsem už oblečená, že s Karlíkem zajdu k lékaři, když jsem zjistila, že ptáček už sedí na bidýlku vedle své partnerky.

„Karlíku, kluku můj, jsi v pořádku?“ 

Protírala jsem si oči, jako bych tomu nemohla uvěřit. Už jsem ho málem pohřbila. Karlík i jeho partnerka byli jako dřív. Hráli si spolu v kleci a byli veselí. Cesta k veterináři se nakonec nekonala. Karlík byl v pořádku.

Uvědomila jsem si, že tolik lásky, soucitu a snahy pomoci není často ani v lidech. To, co dokázal jeden malý ptáček, někdy nedokáže udělat ani člověk pro člověka. To by se nenacházeli lidé ležící na chodnících s vážným zdravotním problémem a ti, kteří kolem nich bez známky soucitu procházejí, bez snahy pomoci, nebo jen s pouhou snahou zavolat k nim pomoc.

Klece jsem zajistila navíc řetízky. Ptáci jsou totiž šikovnější, než si mnohdy myslíme. Ovšem já bych si už žádného svého ptáčka nikdy nezašlápla. Od této události chodím doma po špičkách a mnohokrát zkontroluji, kam pokládám nohu, než ji položím na podlahu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10