Kaštanové vzpomínky

Život nás během let provleče mnoha lesními pěšinami, městskými ulicemi, polními cestami, serpentinami či prudkými zatáčkami. Šlo o skutečnou křižovatku. Směr nahoru a dolů byl celkem poklidný, ten zleva doprava a naopak příliš rušný, jak se ke třináctce hodí.

Nejhorší na této křižovatce bylo, že pokud chtěl někdo přecházet z dolní části, vlevo dost špatně viděl, protože vedla do zatáčky. Tenkrát v devadesátých letech se na ní neprohánělo tolik aut zahraničních značek, ale vždy nosila moc využít chvilky nepozornosti a změnit osud...

Chodila jsem do čtvrté třídy. Přírodě vládl barevný a plodný podzim. S kamarádkou jsme se dohodly, že po škole půjdeme na kaštany. Dva mohutné, každoročně obsypané stromy rostly kousek pod silnicí. Šlo o takové tajemné a tiché místo. Stál tam starý opuštěný dům, kolem jehož zdí rostlo v tuto dobu hodně hub václavek.

Nesbíralo se nám nejskvěleji. Ten den už moc spadlých exemplářů na zemi nezůstalo. Nebylo čemu se divit, když jsme sem chodily skoro denně a nejen my dvě. I tak měla každá půlku tašky, když jsme se rozhodly končit. 

„Lenko, nezajdeme ještě k nám?“ zeptala jsem se kamarádky, která plánovala jít dolů, kde bydlela.

„Nevím, asi jo. Ale jen na chvilku.“

„Pojď,“ zaškemrala jsem trochu a víc ani přemlouvat nemusela. Přikývla a my se po několika krocích ocitly u křižovatky osudu. Ona ji za život přešla víckrát než já, protože já bydlela nad silnicí. Stouply jsme si na nepřehledný úsek a rozhlížely se. Stála jsem více vlevo, ona napravo.

Seběhlo se všechno  příliš rychle. Najednou prostě vykročila a rovnou pod projíždějící nákladní auto. Jak ho nemohla vidět, když já ho viděla a bylo i dost slyšet? Co ji přimělo vydat se rovnou smrti do chřtánu?

Nevěřila jsem, co se najednou stalo. Šlo o tak krátký okamžik, že ji nešlo zachytit, přitáhnout zpět nebo cokoliv udělat. Ozvala se jen rána, skřípění brzd a pak jsem ji viděla odhozenou stranou a celou zakrvácenou. Z přilehlé hospody vyběhli lidé. Během chvilky tu stála sanitka. Já stála jako omráčená. Nevěřila jsem!

Měla těžký úraz a zemřela při převozu do nemocnice. Nejprve jsem dostala od rodičů doma vynadáno, ale vzápětí si uvědomili, že za nic nemohu a utěšovali mne. Bohužel, tím nic neskončilo.

Druhý den mne vyzvedli z hodiny a šla jsem do kabinetu, kde mne vyslýchal policajt. Musela jsem už poněkolikáté vyprávět smutný příběh. Pamatuji si, jak mne třídní učitelka držela za ruku. Třásla jsem se. Brečela. Ale vypovídala pravdu, že skutečně nevím, proč do silnice vstoupila zrovna v ten čas...

Krutý zážitek otřásl celou třídou. Na hřbitov jsme tenkrát v pionýrském kroji nesli bílou rakev. A já přišla o bezva kamarádku...

Bohužel, se tehdy vesnicí šířily i pomluvy – prý jsme se pošťuchovaly a já ji strčila. Kdybychom blbly a udála se tato nešťastná událost, člověk by aspoň věděl proč. Ale já to ticho a klid u silnice slyšela ještě dlouhou dobu. Ano, neuvědomuji si, že by tam tenkrát jezdilo auto za autem. Přišlo mi to jako držení stráže u pomníku. Jako dvě svíce vedle sebe a jedna se zničehonic zlomila vpřed. Pamatuji si jen jedno obrovské vozidlo, co smetlo dívku, která se neplánovaně ocitla na jeho území. Ano, ani řidič za nic nemohl.

Potom ke mně přicházelo všechno z dálky... a na zemi se válely rozházené kaštany a o kus dál krvavá skvrna.

A já nikdy nezapomněla...

Mangovka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10