Když děti často stůňou

Název knihy: Když děti často stůňou
Autor: Hans Hopf
Překlad: Lucie Simonová
Ilustrace: Michaeela Bergmannová
Nakladatelství: Portál
Rok vydání: 2016
Brožovaná vazba
Počet stran: 168
Cena: 251 Kč

Když mají děti horečku, průjem, chytnou zase nějakou infekci nebo nemohou spát, myslíme zpravidla nejprve na nějaký osvědčený domácí prostředek nebo doufáme, že zajistíme rychlou lékařskou pomoc. Nejenže jsou nemocné děti bezmocné, ale činí bezmocnými i své rodiče.

Autor v předkládané publikaci ukazuje, že nemoc nebo třeba i nehoda mohou odkazovat na obtíže ve vývoji dítěte či vyjadřovat konflikty v sociálním prostředí.

Ve své knize nabízí řadu kazuistik, jejichž cílem je učinit rodiče citlivějšími k souvislostem, které jsou v každodenním životě často opomíjeny, a pomoci jim lépe porozumět zdravotním obtížím jejich dětí. Vedle příčin nemocí se zabývá i jejich následky, tedy tím, jak můžeme lékaře, léky či nemocnici pro děti učinit snesitelnějšími.

Ukázka z knihy Když děti často stůňou:

Má být regrese podporována?

Být nemocný znamená „regredovat“. Jak bylo zmíněno, znamená to návrat do již překonaných fází, což přispívá k psychickému uzdravení. Měla by tedy být regrese rodiči nebo jinými vychovateli podporována?

Matka z následujícího příkladu to udělala. Je ráno, sedm hodin. Osmiletý Simon leží ve své posteli a plačtivě volá mámu: „Mami, nemůžu do školy, strašně mě bolí břicho.“ Simonova máma se vyděsí, v poslední době se to totiž děje dost často. Pomyslí si: „Když ho bolí břicho, je nemocný!
A pokud je nemocný, nemusí jít do školy!“ Jakmile Simonovi sdělí své rozhodnutí, ten se spokojeně svalí zpět do postele. Zhruba po dvou hodinách je ale naprosto fit a čilý. Vstane z postele a začne si hrát – bolesti břicha zjevně zmizely. Máma si teď pomyslí: „Takže to jenom předstíral, co když ho ve skutečnosti břicho vůbec nebolelo?“

Další příběh v jiném domě. Dvanáctiletý Fabian ráno nevstává, přestože ho máma již několikrát budila. „Mami, já dnes nemůžu do školy, je mi špatně.“ Fabianova matka cítí, že syn něco kuje. Nakonec si vzpomene, že má dnes psát písemku z matematiky, na kterou se dostatečně nepřipravil. Řekne tedy: „Navrhuji, abys vstal a šel do školy. Myslíš, že je lepší tu písemku psát dodatečně? Víš přece, že je to potom většinou těžší.“ „No tak jo, já teda vstanu,“ odpoví Fabian trochu rozzlobeně a zahanbeně, protože ho matka prokoukla.

Obě matky zaujaly k situaci určitý postoj. Simonova matka podpořila regresi a Fabianova matka progresi. Který postoj je správný? Pohybovat se citlivě a přiměřeně mezi póly „chránit“ a „nechat jít“ patří mezi nejtěžší okamžiky při práci s dětmi. Malé dítě musíme samozřejmě nejprve chránit a opatrovat, protože ještě nedokáže správně odhadnout nebezpečí okolního světa. Pokud se rodiče v tomto období chovají lhostejně nebo odtažitě, nakládají toho na dítě příliš mnoho. Příliš brzy nechávají všechno na něm a ženou ho do nebezpečného světa, jehož nárokům ještě není schopno dostát. Děti jsou na tom potom stejně jako Jeníček a Mařenka, o které se rodiče dostatečně nestarali, nedávali jim najíst a nakonec je odvedli do lesa, kde je ponechali jejich osudu.

Vždy by ale měly být vnímány a podporovány i tendence k odloučení, samostatnosti a aktivnímu prosazování sebe samého. Je to velmi dobře patrné na obou našich příkladech. Fabianova matka svého syna povzbudila, takže „unesl“ realitu a mohl se vyrovnat se svými strachy.
Zůstává samozřejmě otázkou, zda je Simon malý podvodník, který se chtěl vyhnout nárokům školy, nebo zda ho skutečně bolelo břicho. Mnohem důležitější však je, že ho v tomto případě skutečná nebo předstíraná bolest břicha ochránila před námahou a úsilím, které by ve škole musel vyvinout. Simon měl jednoznačný „zisk z nemoci“, mohl totiž zůstat doma u své mámy. Můžeme tedy předpokládat, že se Simonovy problémy neprojevují pouze nemocí, ale i v celé oblasti autonomie–závislost.

…..

Simona jeho matka podpořila v tom, aby se vyhnul konfliktům, podávání výkonu a aby se nemusel se svými strachy vypořádat. Právě bolest hlavy a bolest břicha jsou často tělesným vyjádřením strachu a úzkosti, zejména v případech odloučení. V nejhorším případě se tímto způsobem může rozvinout školní fobie, kdy dítě vůbec nechce chodit do školy – již Sigmund Freud psal o „útěku do nemoci“.

……

Empirické výzkumy ukazují, že například pohybový neklid se nejméně často vyskytuje v  přítomnosti otců a nejčastěji během domácích úkolů – většinou v přítomnosti matky.
Nyní se z krátkého exkurzu o mateřském a otcovském postoji vrátíme zpět k nemocnému dítěti. Příliš přísné a náročné postoje mohou vyvolat strach nebo posílit již stávající úzkost. Příliš povolné postoje na druhé straně podporují regresi. U dítěte, které je jako Simon přítulné a visí na matce, je dobré podporovat progresivní tendence. Existují určité rámcové podmínky, pravidla a požadavky každodenního života, které mohou dodržovat i malé děti. Malé dítě s teplotou patří samozřejmě do postele. Ale pokud dítě bolí hlava nebo břicho, lze někdy zvolit i jiný způsob.
Pokud si bolesti hlavy nebo břicha nebudeme příliš všímat, je možné, že zmizí sama, bez jakýchkoli dalších opatření. Vést, nebo nechat růst, držet, nebo pustit, regrese, nebo progrese – v každém případě by rodiče měli vycítit, co je právě potřeba, a to podporovat.

Co je to zisk z nemoci?

Nemoc může člověku rovněž zabránit stát se sebou samým a být autonomní i se všemi k tomu náležícími strachy. Nemocí si dítě zpravidla zajistí více náklonnosti, takže se může stát, že si ji bude chtít ponechat.

O autorovi knihy Když děti často stůňou:

Dr. Hans Hopf se narodil roku 1942 v Teplicích. Jako psychoanalyticky orientovaný terapeut pracuje s dětmi a mládeží. Je vedoucím Terapeutického centra Osterhof, působí jako supervizor při Psychoanalytických institutech ve Stuttgartu, Freiburgu a Würzburgu.

Tuto knihu Když děti často stůňou koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Portál.