Když dítě začíná chodit, myslete na pravidlo minimální pomoci

„Pojď, já ti pomůžu…“ zaznívá často z úst rodičů či prarodičů, když se jejich miláček poprvé snaží postavit, či se dokonce chystá chodit. Jenže touto dobře míněnou pomocí můžeme pohybový vývoj u dětí naopak zpomalit. Například tehdy, když je začneme v začátcích chůze často vodit za ruce. Nácviku chůze to však nijak nepomáhá – dítě se jen zavěsí za podané ruce a automaticky pohybuje nohama. My jako rodiče máme radost, že naše ratolest již začíná chodit, a mnohdy si neuvědomujeme, že tento pohyb se samostatnou chůzí nemá bohužel moc společného. Mnohem vhodnější pro podporu chůze je připravit dítěti takové prostředí, které ho co nejvíce motivuje k samostatné chůzi s oporou – přestavět obývák, aby mohlo chodit okolo nábytku, nebo vytvořit místo, kde mu ukážeme, že se s oporou samo může chůzí přemístit ke své oblíbené hračce nebo plyšákovi. Když pak s jistotou zvládá tuto fázi, nastane čas, kdy můžeme dítku udělat mezi nábytkem menší mezeru a pobídnout ho, ať ji samo jedním či dvěma kroky překoná. Ta radost v dětských očích, když se to podaří, rozhodně stojí za to.

První pády

Když se dítě bez vaší pomoci postaví, například u křesla nebo pohovky, většinou hned neví, jak se dostat zase dolů na zem. V tom případě mu předveďte, jak toho i bez vaší pomoci samo dosáhne. Můžete ho klidným hlasem vybízet, aby se přidržovalo a posupně se pokrčením kolínek a za pomoci rukou spustilo ze stoje zpátky na zem. Osvědčila se také motivace pomocí hračky, kterou mu položíte k nohám – dítko si ji bude chtít vzít a pochopí, že pro to musí něco udělat. Vhodné je využít přitom nějaký měkčí povrch – koberec nebo hrací podložku, aby případné pády tolik nebolely. Pravděpodobně to budete muset ukazovat opakovaně, než vaše ratolest pochopí správný postup, ale pro vývoj je to určitě přínosnější, než kdybyste vždy s posazením pomohli – tím se totiž nic nenaučí.

Samostatnou kapitolou jsou pak pády a náš rodičovský přístup k nim. U pádů velmi záleží na našem přístupu. Pokud se jedná o drobný běžný pád, je lepší, když tomu nebudeme dávat přílišnou důležitost a třeba jen otočíme hlavu a budeme se dívat jinam. Pro dítě to bude signál, že se vlastně až tak moc nestalo, a většinou bez pláče samo vstane a jde dál. Když naopak na každý drobný pád budeme reagovat přehnaně ochranitelsky, naučíme tím dítko, že pád je spojený s nepříjemnými pocity, a v budoucnu se nevyhneme nářku při sebemenším karambolu. Jakmile však dojde k jakémukoli zranění nebo většímu pádu, nezapomeňte naopak být dítěti oporou, na kterou se může spolehnout.

Zdroj, foto: Monkey´s Gym