Učitelka 1. stupně základní školy v Liberci Mgr. Lucie Horáková se během své praxe setkala se dvěma žáky, kteří měli problém s nočním pomočováním. Tyto případy dobře ilustrují dva protikladné přístupy rodičů k řešení tohoto problému:
Martin (11 let) byl velice výrazný žák páté třídy, který se mezi spolužáky těšil velké oblibě. Když jsme plánovali školu v přírodě, odmítl odjet s námi, ačkoli se celá třída na společné dobrodružství moc těšila. Sám se o ničem nezmínil, ale jeho maminka mi přišla sdělit, že se občas v noci počůrává. Ujistila jsem ji, že to není důvod k tomu, aby její syn nejel na školu v přírodě, a připravil se tak o společné zážitky se svými spolužáky. Navrhla jsem, že můžu chlapce v noci budit, dát mu podložku pod prostěradlo a být nápomocna při řešení případných „nehod“, samozřejmě aniž by o tom kdokoliv další věděl.
Zkusila jsem i osobní rozhovor se svým žákem, ale veškerá snaha byla marná. Chlapec se bál ostudy a na školu v přírodě s námi neodjel. Rodiče sice měli lékařskou zprávu, že pomočování není fyziologického původu, ale jestli pátrali po správné diagnóze a léčbě, nevím. Myslím, že navzdory mému nabádání synovy potíže příliš neřešili.
Jakub (8 let) byl veselý žáček druhé třídy, jehož problém s pomočováním se objevil také při plánování školy v přírodě. Maminka chlapce mi při rodičovské schůzce sdělila, že její syn v noci velice tvrdě spí, a někdy se mu proto stane, že se počůrá. Ptala se, zda je vůbec možné, aby chlapec s touto komplikací školu v přírodě absolvoval. Neviděla jsem v tom žádný problém. Dohodly jsme se, že dohlédnu, aby si Jakub došel na toaletu před usnutím, a že ho kolem jedenácté hodiny ještě jednou vzbudím kvůli další návštěvě toalety. Myslím, že chlapec ani nevěděl, že se mnou každou noc absolvoval cestu dlouhou chodbou a navštívil toaletu. Byl to opravdu velký spáč a cestu tam i zpět prošel jako ve snu. Za celý týden jsme však nemuseli řešit ani jeden problém s pomočením.
Ať už se jedná o pomočení předškoláka či školáka, je velmi důležité, jak se k takovéto záležitosti postaví personál školky či školy. Pokud paní učitelka přejde vzniklý problém v klidu a bez zbytečných výčitek, ostatní děti si takovéto „nehody“ nemusí vůbec všimnout a počůrané dítě není zbytečně traumatizováno posměchem okolí. K úspěšnému zvládnutí enurézy je totiž rozhodující součinnost všech zainteresovaných, tj. rodičů, dětského lékaře, pedagogických pracovníků a dalších osob, se kterými dítě tráví čas.
Nejhorší, co mohou dospělí z enuretikova okolí udělat, je vtipkovat na toto téma, uštěpačně komentovat noční příhodu nebo ji vyčítat. Velice záleží i na samotném dítěti. Je nutné vysvětlit mu citlivě a adekvátně věku jeho potíže. Dítě musí vědět, že noční pomočení neznamená žádnou tragédii ani ostudu, že není na řešení tohoto problému samo a že jsou mu jeho blízcí připraveni pomoci. Pokud malí enuretici nemají oporu ve svých rodičích a učitelích, pociťují velkou životní nepohodu. V případě mých žáků nebyl jejich problém příliš patrný, ale většina enuretiků se navenek projevuje nejistým chováním, často se straní kolektivu, což okolí brzy odhalí a může této situace zneužít. Dítě pak často bývá terčem posměchu a šikanování.
Malí enuretici bývají omezováni v aktivitách se svými vrstevníky i rodinou, mají nižší sebevědomí a pro některé zůstává pomočování „noční můrou“. Proto je velmi důležité tento problém nepřehlížet, netajit ho, ale naopak pátrat po jeho příčině, najít způsob, jak dítěti usnadnit jeho situaci a pomoci mu tento nelehký boj vyhrát.
Zdroj, foto: Nocvsuchu.cz