Když se vstává na teploměr

O tom, že někdy je toho na nás dost, svědčí i můj příběh. Mám poměrně náročné zaměstnání. Pracuji v nepřetržitém provozu, směna střídá směnu, a když se nastřádá několik nočních dvanáctek po sobě, věřte, že nevím, jak se jmenuju. A právě toto období jsem měla za sebou. Skončila jsem jednu noční, po které následovaly ještě dvě, a konečně jsem si mohla lehnout. Musela jsem si odpočinout. Když jsem se probudila, mrkla jsem na teplotu na meteostanici. 17!!!

Vyskočila jsem z postele. V 17:21 hodin mi jel autobus do práce! Jak je ale možné, že mi nezazvonil budík? A jak to, že jsem tolik unavená? Rychle jsem na sebe házela oblečení. Už jsem chtěla vyběhnout z bytu, když jsem si uvědomila, že místo na hodiny jsem se dívala na meteostanici. Nebylo tudíž 17 hodin, spala jsem jen hodinu a půl, ale 17 stupňů! To bych se asi divila, když by autobus nejel. Mohla jsem pokračovat ve spánku. Při usínání jsem se musela usmát tomu, co se mi stalo, a to jsem netušila, že to není poslední přehmat.

Když už jsem konečně seděla ve správnou hodinu v autobuse směr práce, pozorovala jsem obrazy v okně. Odráželi se v něm cestující. Mrkla jsem na okno a v první chvíli jsem viděla tvář stařeny. Až jsem se vyděsila. Bože, to není možné, že jsem tak za poslední náročnou směnu zestárla! Dokonce jsem si rozrušeně sáhla na tvář. Až pak jsem si uvědomila, že se nejedná o mě. V okně se odrážela tvář staré paní sedící o sedadlo dál. Její brýle nebyly mé dioptrické, ale sluneční, nejspíš byla po operaci očí, protože slunce už nesvítilo. Tak to jsem dopadla.

Směna ale dopadla dobře, zvládla jsem ji bez větších problémů. Unavená jsem dorazila domů, a tentokrát vstala ve správný čas na budík, nikoli na teploměr.

O pár dní později jsem ale hledala náramek. Byl z drahých kamenů a dostala jsem ho jako dárek od mně blízkého člověka. Byla jsem si jistá, že jsem ho jeden den měla v práci, vzala jsem si ho k šatům, a domnívala jsem se, že jsem ho tam také nechala. Náramek ale v práci nebyl. A nebyl ani u kamarádky, ani u rodičů, kde jsem s ním také byla, a dokonce ani v kavárně, kde jsem se stavila s kamarádkou. Pomalu jsem se s náramkem, který mi byl drahý, loučila.                                        

Až po asi dvou týdnech jsem si chtěla připravit na oběd kapra, kterého mi přinesl kamarád na jednu noční směnu, protože byl náruživým rybářem a často obdarovával svými úlovky své známé. Já tehdy kapra uložila do mrazáku, protože jsem neměla čas si ho připravit. No, a světe, div se, u kapra v balíčku byl můj drahý náramek! Jak se tam dostal, to nevím, nejspíš jsem byla tak unavená, že mi sjel při ukládání kapra z ruky, nebo jsem ho tam snad sama uložila, byl ale na světě. Jen se mi ještě chvilku zdálo, že náramek jde cítit rybinou.

Od té doby říkám v den, kdy se mi nic nedaří a poněkud chybí čas, že je to den na teploměr, a ne na hodiny. Ale i takové dny žijeme a jsou součástí našich životů.