Když si babička nerozumí s vnučkou

V Barceloně se mu ale zalíbilo nějak víc, našel si tam přítelkyni - učitelku španělštiny Auroru, taky práci si našel dobrou a tak se jeho brigáda protáhla. Za tři roky se s Aurorou vzali a narodila se malá Abril. Rodina se rozhodla žít v Barceloně. Sem do Prahy jezdí pravidelně na celý srpen. Samozřejmě, že by jezdili rádi častěji, ale není to zrovna levná záležitost.

A tak jsme se museli smířit s tím, že maličkou Abrilku vidíme naživo jen 1x ročně. Samozřejmě, že brácha posílá fotky, videa a komunikujeme i na Skype, ale není to to pravé pošmoulání. 

Nejhůř to nese naše maminka, Abrilčina babička. Vidí malou na Skype každý týden, takže sleduje její vývoj a pokroky. Brácha na ni mluví česky, Aurora španělsky a katalánsky. Abrilka rozumí v češtině všemu, ale mluví hlavně katalánsky.

V předchozích návštěvách v Praze to bylo ještě snadné, byla malinká, takže komunikace byla na úrovni - papat, bumbat, čůrat, kakat. Ale minulý srpen už malá chtěla konverzovat.

Jen co přiletěli, chtěli brácha a Aurora navštívit kamaráda, který měl jít do nemocnice. Abrilku nechali teda s babičkou s instrukcemi, že má hned volat, kdyby něco.

Babička byla přesvědčená, že to s Abrili zvládnou i bez tatínka a maminky, malá taky byla spokojená, dostala od babičky nové hračky, tak si hrály, pití a jídlo měla připravené, nočníček taky. Vtom si malá všimla kufrů, které ještě nebyly vybalené a dožadovala se jednoho z nich. Babička ji přesvědčovala, že kufr otevře až maminka, ale Abrilka pořád ukazovala na kufr a plácala se do zadečku. Proboha, co to dítě chce? Snad tam má nějakou hračku. Abrilka už začínala pofňukávat a babička měla sto chutí zavolat bráchovi, ale zase jí bránila hrdost, že by nezvládla dvou a půl leté dítě. 

Konečně se vrátili maminka a tatínek a ukázalo se, co malá tak urputně vyžadovala. Rodina přivezla babičce jako dárek fotoalbum a Abrilka se babičce chtěla pochlubit, že jsou tam fotky, jak jezdí na svém poníkovi Bulettovi.

Jazyková bariéra ale babičku trápila pořád, což o to, když byla nablízku Aurora, nebo brácha, babi směle konverzovala a většinou na Abrilčiny požadavky odpovídala „si, garbanchito“, něco jako „ano, drobečku“. Brácha se smál. „Hele, mami, víš, že jsi Abrilce právě slíbila, že až dokrájíš to jablko, že jí ten nůž půjčíš?“

Když ale šla babi na procházku s malou na Vyšehrad, častokrát požádala španělské turisty o pomoc, aby aspoň trochu porozuměla vnučce. 

Ona totiž i Abrilka má svou hlavičku a rozoumek. Babička ji naučila česky pár básniček - Kolo kolo mlýnský, Skákal pes a podobně. „Tak a teď pěkně pověz tomu svému pejskovi Kolo kolo mlýnský“, požádala malou. Naše Abril pořád tahá svoje plyšáky a jednoho si přivezla i z Barcelony. 

Odpověděla babičce pohotově - nemůže říct psovi českou básničku, on by nerozuměl, on je „catalan“.

Srpen utekl jako voda, Abrilka s rodiči odjela domů a už s babičkou zase mluví jen na Skype, ale babi už nic nechce nechat náhodě, pořídila si učebnici španělštiny a pilně se učí. Začala shánět i katalánštinu. Však ono to uteče a malá zase přijede.

Naše babička bohužel ze zdravotních důvodů nemůže už jezdit za nimi do Barcelony, příští měsíc oslaví sedmdesátku a já jí z celého srdce přeji, aby byla ještě dlouho v takové duševní svěžesti, jako je teď. Aby viděla Abrilku vyrůstat a zažily spolu ještě spoustu krásných chvil.

I Abrilku letos čeká velká událost, na podzim jde do školy. Ano - do školy, nastoupí jako tříletá a opustí tuto školu až v osmnácti letech. Tak ať i jí se daří.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz