Z Konstantinových Lázní lze vyrážet všemi směry a pokaždé půjdete po pohodlných cestách, naučných stezkách, nebude nouze o studánky a hezká místa k odpočinku. Městečko není velké, stačí pár kroků a jste v lese nebo na louce. Navíc tudy prochází železniční trať Pňovany – Bezdružice, takže své putování můžete zpestřit i jízdou vláčkem.
Dnes půjdeme po naučné stezce s romantickým názvem Ke studánce lásky. Hrneček na vodu se tedy hodí. První informační tabuli nalezneme na okraji lázeňského parku, trasa je okružní a měří 7,5 km. Kolem trati a za železniční stanicí Kokašice se otvírá výhled do krajiny s pasoucím se dobytkem a kostelem na zalesněném kopečku, dalo by se říci obrázek skoro jako od Josefa Lady. Jde o kapli sv. Máří Magdaleny nad Krasíkovem, která bude cílem některého našeho dalšího výletu.
Nyní pokračujeme přes silnici k pramenu lásky, chutí je dost podobný Prusíkovu prameni v Lázeňském parku Konstantinových Lázní. Pěšina lesem nás přivádí do malé vísky Břetislav, s další železniční zastávkou Bezdružické lokálky, budované v letech 1900-1901, a po dalších dvou kilometrech k turistickému odpočívadlu a zastávce NS u Studánky lásky. Podobně jako předchozí pramen i studánka má typické okrové zbarvení sloučenin železa a lehký nezaměnitelný odér. Výron plynu navíc způsobuje mírné probublávání, což nám připomene, že za vznik zdejších minerálních pramenů vděčíme dozvukům vulkanické činnosti.
Ke studánce se váže lidová pověra - pokud se její vody společně napijí milenci, jejich láska nikdy nevyhasne.
Na dohled je železniční viadukt s technickou zajímavostí z dob, kdy na zdejší trati jezdily mašinky poháněné párou. Parní lokomotivy potřebovaly ke svému provozu uhlí a vodu. Zatímco uhlí stačilo doplnit při obratu v koncových stanicích (Pňovany a Bezdružice), vodu bylo nutné u nákladních vlaků doplňovat i na trati. A právě zde bylo vhodné místo, poněvadž potok Hadovky byl zárukou dostatečného množství vody. Jímka, kde byla voda zadržována a odkud se čerpala do zásobníku do lokomotivy, se dochovala dodnes. Užívaná byla až do ukončení parního provozu v roce 1969. Schéma výtlaku vody parou do lokomotivy je znázorněno na informační tabuli.
Krátce stoupáme lesem a otvírá se mám příjemný pohled na zatáčku trati nad údolím. Cestu si zpestřujeme úvahami, jak vlastně vznikl název města Bezdružice. Jazykovědci a historici nyní prominou, popustíme uzdu fantazii. Bylo, nebylo, jednoho dne se vesmírný modul mimozemské civilizace vydal na oblet naší planety, ale kvůli poruše musel neplánovaně přistát na severním Plzeňsku. Členové posádky se vydali na průzkum terénu, ale v hlubokých lesích se poztráceli. Na místo nehody se zpět vrátil jen jeden. Jaké bylo jeho překvapení, když nenašel ani své přátele, ale ani svůj dopravní prostředek, který mezitím shánčliví a nenechaví občané zcela rozebrali. Ocitl se tak nejen bez druhů, ale i bez družice. Nezbylo mu, než se zde usadit a založit osadu, kterou poté, co se naučil naší řeči, pojmenoval Bezdružice.
Přicházíme na úpatí Hradišťského vrchu, kde nás další zastávka naučné stezky upozorňuje na pozůstatky lanovky, která sloužila na přepravu zdejšího vytěženého čediče. Ten pak na vagonech putoval i do Vídně či Turecka. Provoz lanovky byl ukončen v roce 1956 a těžba v lomech utichla v roce 1995.
Zbývá nám poslední kilometr a jsme na jižním okraji Konstantinových Lázní. Zde je zároveň výchozí místo NS Hradišťský vrch (viz. můj článek Konstantinovy Lázně). Obě naučné stezky lze absolvovat i v jeden den, s polední zastávkou v některé z místních hospůdek.
IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz