Keňa – srdce Afriky 1

Jaké slovo se vám bezprostředně vybaví pod pojmem Afrika? Pyramida, faraon, slunce, Sahara, chudoba, malárie, AIDS, slon, lvice Elsa… Safari? O pyramidách vám dnes nic nepovím, o Sahaře snad někdy příště, avšak na tradiční africké safari vás vzít můžu hned.

Vyrážíme se skupinou z hotelu na malinké letišťátko, kde na nás čekají dvě letadýlka s kapacitou pro zhruba deset lidí. Stroje působí již značně opotřebovaně a sešle. Naštěstí neztroskotáme a za krátký čas přistáváme uprostřed buše v bezprostřední blízkosti kempu, v němž budeme po následující dva dny ubytovaní. Kemp stojí kousíček od národního parku Tsavo, který je při rozloze zhruba 21 000 km2 nejstarším a zároveň největším parkem v Keni a rovněž se řadí i mezi největší parky na světě.

Dostáváme menší občerstvení ve formě kafíčka a sušenek na uvítanou a je nám přidělen stan, v němž dnes strávíme noc. Celý kemp protíná úzká cestička, jež vede podél řeky plné divokých krokodýlů. Řeka protékající po pravé straně cesty tvoří společně s nízkou zídkou jedinou hranici mezi kempem a buší. Po levé straně cestičky pak stojí stany jeden vedle druhého. Nevěříme… Tahle půl metru vysoká zídka nás má opravdu uchránit a udržet krvelačné krokodýlí čelisti mimo náš dosah? Za zídkou se sice terén směrem k řece lehce svažuje, ale přece… Hlodají v nás pochyby, avšak zároveň si říkáme, že zde snad nejsme první návštěvníci a místní jistě ví, co si můžou dovolit.

Ukládáme své věci do skromných stanů o dvou tvrdých postelích s dekami z pytloviny (sociální zařízení je společné při recepci) a chystáme se nasednout do minibusů, které nás zanedlouho parkem provezou. Ups! Zřejmě na mě opět doléhají následky stravy pro Evropana buď nezvyklé, nebo jednoduše závadné. Tomuhle se zřejmě člověk neubrání ani při pobytu v lepších hotelích. Žádám proto o minutku strpení a ještě si rychle odbíhám na toaletu vedle recepce. Nacpu do sebe pět rozdrcených tablet aktivního uhlí, tohle by to snad mělo aspoň po dobu vyjížďky podržet (alespoň to zatím vždy fungovalo).

Konečně nasedáme do vozítek a uháníme vstříc divoké přírodě. Nejedeme ještě ani deset minut a už míjíme obří termitiště. Tedy alespoň si myslíme, že je obří, dokud nepotkáváme každých deset vteřin další a další a každé druhé je ještě větší. Termity je to tu doslova prolezlé. Ještě že takovýto hmyz nemáme doma na zahradě! Zanedlouho vjíždíme oficiální bránou do parku Tsavo. Minibus drncá, na nějaké odpružení kol zde zřejmě nehrají. Když vstávám ze sedadla, abych pořídila hezkou fotografii z protějšího okénka, najíždíme na jeden z hrbolů a praštím hlavou o strop. Nevadí, zážitky čekají a náladu mi nemůže nic zkazit.

Jsme daleko za hranicí parku, uháníme si to po prašné cestě a vzrušeně koukáme z okýnek v očekávání, že zahlédneme v dálce běžet přinejmenším nějakou obrovskou divokou šelmu, když vtom na mě opět dolehne úplně jiná divočina, a to činnost vlastního střevního traktu. Uhlí mě zradilo. Snažím se to vydržet, avšak jakmile se začne hlásit ještě močový měchýř (ať žije kafínko), není již zbytí. Vydávám se za řidičem busu a anglicky se mu snažím vysvětlit, že si potřebuju skočit za jeden z těch keřů, kterých zde je požehnaně. Nejdřív na mě zmateně kouká, načež mé sdělení pochopí a oponuje mi, že uprostřed parku nejenže nesmí zastavovat, ale natož aby ještě někdo nedej bože vystoupil! Když však vidí v mém obličeji naprostou beznaděj, která je více než očividně čitelná, smiluje se nade mnou i pod hrozbou pokuty či sežrání mé maličkosti divokou zvěří a pustí mě ven s podmínkou, že budu potřebu vykonávat hned vedle minibusu, a s tím, že na mě bude celou dobu vidět. Souhlasím, avšak jeho instrukce si přebírám po svém a vůz obcházím až dozadu. Nicméně moc platné mi to není, soukromí se mi nedostává ani tak, řidič na mě celou dobu kouká ve zpětném zrcátku. Zoufalé okamžiky však vyžadují zoufalé činy. Žádná šelma mě naštěstí nesežere a můžeme pokračovat v cestě.

Křižujeme park několik hodin a je nám dopřáno spatřit spoustu zvěře. Žirafy, antilopy impaly, hrochy v řece nesoucí název Galana, paviána zvědavě obcházejícího naše vozidlo, buvoly, pštrosy s malými pštrosáčaty, zebry, mravenečníka a další. Zejména pak samotného původce názvu tohoto výletu „Red Elephant Safari“. Že jste nikdy neviděli červeného slona? Tak tady  jich pár jistě potkáte. Červené od hlavy až k patě. Kůže jim však taková bohužel nenarostla od přírody. To jen zdejší červeně zbarvená půda jim ve formě prachu ulpívá na těle.

Den je úžasný a vyčerpávající, plni silných dojmů se vracíme zpět ke kempu. Však co by to bylo za dobrodružství, kdybychom den zakončili bez sebemenšího problému. Jeden ze dvou minibusů, kterými se po parku proháníme, zapadá do bahna a ne a ne se hnout. Čím víc se řidič snaží náš vůz vyprostit, tím hlouběji se noříme. Druhý minibus zastavuje za námi a řidiči se přes hodinu společně snaží najít řešení. Oba jsou nuceni vystoupit, a zatímco hodnotí situaci, nepřestávají se rozhlížet a věnovat pozornost vlastní bezpečnosti. Aby toho nebylo málo, i čas hraje proti nám. Blíží se večer a v buši pomalu zapadá slunce. Vystoupit nikdo z nás z jasných bezpečnostních důvodů nesmí. Přenocujeme tu? Pošleme druhý minibus pro pomoc? Jako zázrakem se takřka na poslední chvíli daří vozem pohnout a se sluncem již napůl zapadaným za obzorem se rozjíždíme vstříc nočnímu kempování.

Zdárně uleháme ve stanech do provizorních postelí a ponořeni do tmy nasloucháme nočním zvukům doléhajícím k nám z útrob divočiny. Každých deset minut se kolem našeho stanu rozezvučí kroky, kdosi nebo cosi přichází a zase odchází dál po cestičce, tam a zpátky, tam a zpátky… nedá mi to a po chvilkovém uvažování, zda se jedná o člověka lupiče, či o zatoulané zvíře, se odhodlám nenápadně vykouknout. Zjišťuju, že kemp obchází ozbrojený strážce. Zřejmě má za úkol hlídat bezpečnost hostů před nezvaným zvířectvem. Znovu ulehám. Polštář mě nepříjemně tlačí do hlavy. Rovnám ho, upravuju, zkouším všechno, ale tlačí stále. Po několika minutách zkoumání, v čem je zakopaný pes, zjišťuju, že chyba není v posteli, ale ve mně. Jakýmsi záhadným způsobem mi otekla půlka lebeční oblasti. Zanedlouho se k otoku přidává ještě bolest hlavy, a to už mám jasno. Úžeh.

Následujícího rána se nadopuju ibuprofenem, narazím na hlavu šátek (to jsem ostatně měla udělat už včera) a nasedám do drkotajícího busu. Tentokrát bych tlumiče opravdu více než ocenila. Dnes se nám poštěstí zahlédnout i smečku lvů odpočívající ve stínu urostlého stromu. Na chvíli i zastavíme, abychom měli možnost se pokochat. Lvi si našeho vozu příliš nevšímají a netečně se válí ve snaze zaspat horké poledne. Dva odvážlivci vylézají okénkem na střechu, aby si ukradli lepší výhled. Já mezi ně nepatřím. Hlava mě bolí jak čert, ale jsem navýsost spokojená a neměnila bych.

To ovšem ještě netušíme, že ačkoliv od lvů nám kupodivu dnes riziko nehrozí, narazíme na nevrlého slona, jehož zřejmě někdo pořádně nakrknul. Respektive až dodnes jsem měla za to, jaká jsou sloni mírumilovná zvířata. Omyl. Tento slon je agresivní a zarputile si hájí svůj prostor. Řidič nám zastavuje, abychom měli možnost pořídit hezké fotografie pěkně z blízka. Vtom slon začíná být podezřele nevrlý. Řidič znalý situace kousek poodjede, toto submisivní gesto ovšem slona zřejmě ještě více popudí. Rozběhne se za námi. Řidič, který po celé dva dny ani na okamžik nevypíná motor, ačkoli stojíme (asi dobře ví proč), se rychle rozjíždí a upaluje pryč. Slon chvíli dupe za námi, až uzná, že to už by pro výstrahu mohlo stačit, a dál se věnuje tomu svému.

Blížíme se k výjezdu z parku a putování po stopách divočiny pro nás tímto končí. Z bezpečí vozidla se vše zdá překrásné a lákavé, avšak pěšky bychom se tudy toulat nechtěli. Až si u nás doma vyjdu do lesa na houby, jistě si vzpomenu a ocením bezpečí našich neméně krásných krajů.

A na závěr ještě pár frází ve svahilštině, které při návštěvě Keni uslyšíte a mohou se vám hodit:
jumbo (čti džambo) – ahoj
pole pole – pomalu (tohle tu uslyšíte opravdu často, protože místní nechápou náš uspěchaný styl)
asante sana – děkuji
habari – jak se máš