Klavír

Měli jsme doma klavír už od mého narození. Zbyl tu po babičce. A protože na něm nechtěl nikdo hrát, byla jsem obětována. Bylo to i proto, že má starší sestra byla ještě větší hudební poleno než já. A tak díky tomu, že sestra neuměla bez falše zazpívat ani Pec nám spadla, já se na klavír musela učit hrát. Z duše jsem ten klavír nenáviděla, a nezměnil to ani fakt, že byl po milované babičce.

Když mi bylo dvanáct let, stěhovali jsme se do jiného města. Rodiče tam dostali lepší práci, a tak si tam našli i byt. Doufala jsem, že se tak zbavím nenáviděného klavíru. Ale ouha! Naši objednali stěhováky a klavír se stěhoval s námi. Na úzkém schodišti panelákového domu to v jednu chvíli vypadalo, že se stěhováci zřítí ze schodů i s klavírem. Vůbec mi nebylo klavíru líto. Svalnatí muži to ale v zatáčce vybrali a klavír byl zachráněn. V novém, menším, bytě ale překážel víc, než v tom původním. Každou chvíli se o něj někdo uhodil nebo o něj zakopl. Rodiče se po čase rozhodli, že pro naši rodinu koupí dům. Podezřívala jsem je, že se nově stěhujeme jen kvůli klavíru.

V krásné vilové čtvrti se nám žilo dobře. Nebýt toho klavíru, řekla bych, že přímo znamenitě.

Naši mi sehnali novou učitelku hry na klavír. Byla to milá starší paní, bývalá učitelka.

Naučila mě, že na klavír hrát nemusím, ale můžu. Naučila mě znát jeho přednosti. Byla tak trpělivá, že jsem ten klavír nakonec vzala i na milost. Dokonce jsem se jednou zúčastnila v jejím doprovodu klavírní soutěže. Neumístila jsem se na žádném předním místě, protože jsem, byla jsem a budu navždy hudební poleno, ale výlet se mi líbil a hrát jsem nakonec nepřestala. Když je mi smutno, usedám za klavír, abych si něco málo zahrála a přišla tak na jiné myšlenky.

Když jsem se vdávala, stěhoval se klavír potřetí. Dostala jsem ho možná jako svatební dar. A tak našel místo v našem novém domě. Hrávala jsem na něm svým dětem, když byly ještě malé. Nikdy jsem ale ani syna, ani dceru do hraní nenutila. Z klavíru se stal bunkr, úkryt, tajná skrýš, nikoli však ne nenáviděný hudební nástroj. Dnes jsou už děti velké. Jen doufám, že jednou zaujme klavír čestné místo i u nich doma. Ne za trest, ale jako vzpomínka. Vždyť klavír pamatuje ještě i mou babičku! Snad má vnoučata nebudou nenávidět památku na mě stejně, jako nenáviděla já v dětství.

Je to přece jen krásné, mít doma něco, co tolik pamatuje. Když se na něj umí hrát, vyloudí krásné zvuky. A tak často hladím ohmatané klapky a vzpomínám. Na babičku, na milou paní učitelku, která už také překročila práh do jiného světa. Klavír je pro mě cestou do vzpomínek.  

Jsou to vzpomínky na mé blízké i na dobu, kdy lidé měli k sobě blíž. Tolik se nehonili, povídali si a učili své děti hrát. Hrát i naslouchat…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10