Klíč v zámku

Stalo se to nevinně jednoho chladného únorového večera, prostě celý den byl takový, jak se říká normální. Jen nálada se nesla v trochu nervózním duchu a zřejmě se schylovalo k hádce. Rozhodli jsme se dát přednost pročištění mysli na procházce.

Vyrazilo se tedy na večerní procházku. Výjimečně jsme si s sebou vzali druhé, náhradní klíče. Vlastně ani pořádně nevím proč, ale vzali. Prošli jsme se, zklidnili rozbouřené emoce, vymrzli a hladoví se vraceli domů. Cestou zpátky se ještě bavíme, na co máme chuť a co budeme vařit, ale doma...

Ejhle, klíč se v zámku protáčí a nejde odemknout. Začali jsme přemýšlet, čím to může být a tu nám došel nepříjemný fakt. Druhé klíče zůstaly v zámku!

Zkoušeli jsme je vytlačit klíčem, který jsme měli v ruce, ale nic. Pak ještě kusem drátku, také nic. Nervozita stoupala!

„Klíč je v zámku nejen zastrčenej, ale taky pootočenej!“

klíč v zámku Žijeme v Rakousku, kde je zvykem, že dveře mají připravenou díru pro vhazování dopisů. Přítel tedy odmontoval kryt a objevil se otvor tak 15 cm na délku a asi 4 cm na šířku. I já jsem měla problém svou malou ruku otvorem prostrčit. Přítel musel doslova narvat jeho ruku do oné malé černé díry, ale ke klíči samozřejmě nedosáhl. Otvor na dopisy byl poměrně nízko. Vyzkoušeli jsme vše možné od drátu, šroubováku, drátu namotaném na šroubováku, marně.

„Já hlavně netuším, jak to uvnitř vůbec vypadá! Nemáš zrcátko?“

„Nosím s sebou hodně věcí, ale na procházku si zrcátko opravdu běžně neberu.“

„Zkus zazvonit na sousedku, třeba ještě nebude spát.“

„Slyšíš něco? Myslím, že jí to nezvoní!“

„Tak zaklepej, třeba to uslyší.“ Sousedka byla doma, ale malé zrcátko taky neměla, přinesla jen číslo na službu, která prý dveře otevře. Služby jsou v Rakousku velmi drahé, nechtělo se nám volat o pomoc službu na otevírání dveří. V živých barvách jsme viděli účtenku, kterou bychom nakonec obdrželi. A nedlouho po přestěhování za hranice vážně nebylo peněz na rozhazování.

Požádala jsem sousedku alespoň o dlouhou vařečku, abychom mohli klíč v zámku pootočit. Donesla jen nějakou tyčku na podpírání květin, vařečku prý nemá (ať žije vaření z polotovarů). Pronesla něco, jako že to je dost blbá situace, a že asi bude lepší zavolat tu službu, popřála nám dobrou noc a šla spát. Tyčku jsme měli, ale pořád jsme nevěděli, jak je ten klíč vlastně otočený. Napadlo mě, že má přítel velký mobil, a že by v tmavém displeji mohlo být vidět jako v zrcadle. Telefon skutečně sloužil jako zrcadlo, jen hrozilo riziko, že pokud ho upustíme, nebudeme už mít ani šanci zavolat o pomoc službu.

Byla to dlouhá doba plná strachu, jemné hodinářské práce a doufání.

„Ještě, aby ti tam ruka neotekla a nemuseli tě nakonec vysekávat!“

„Nestraš a nepřivolávej to! Počkej, zkus odemknout.“

Cvak. Dveře se otevřely!

Rozplakala jsem se radostí, štěstím, úlevou a únavou z celého zážitku. Po předchozí napjaté atmosféře a špatné náladě nebylo ani vidu ani slechu, vzduchem se nesly už jen pozitivní emoce.

Teď se tomu smějeme, ale tehdy nám vážně nescházelo moc k pláči. Od té doby nesmí být za žádných okolností zevnitř klíč v zámku.

Spinisek - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete