Kniha Šťastně až na věky

Cena: 339 Kč

Velmi intimní rozhovory v časosběrném dokumentu Jany Počtové Šťastně až na věky (2022) dávají nahlédnout do radostí, strastí i nejistot, které nezvyklé podoby soužití přináší.  Pět silných příběhů zaznamenávaných v horizontu čtyř let poodkrývá, jaké podoby může mít láska a vztahy ve 21. století. 

Knižní podoba unikátním způsobem rozšiřuje stejnojmenný dokumentární film o materiál, který se na plátna kin již nevešel. Beletrizované reportáže vycházející z desítek hodin videí a přes tisíc stran rozhovorů přináší ještě hlubší náhled do milostných svazků a vypráví i další osudy protagonistů snímku po skončení natáčení.

Ukázky z knihy Šťastně až na věky:

… motá se kolem ní celý náš život. Tak často používané slovo, a tak těžce definovatelný pojem. Různé slovníky lásku popisují jako mezilidský vztah. Vztah, který je obecnou vlastností konkrétního člověka k člověku jinému. Vlastnost založená na schopnosti vztah najít, budovat a udržet, případně ho ukončit. Jak se ovšem tyto schopnosti ve 21. století proměňují? Ještě na začátku století minulého bylo partnerské soužití založeno na potřebě přežít a vzájemně se chránit. Dnes je tomu jinak – rozpad rodiny a vztahů už není (díky všeobecnému materiálnímu blahobytu v západních zemích) nutně spojen s ekonomickou katastrofou pro její bývalé členy. Původní modely jsou zastaralé, nové se ještě neustavily. 

Role se rozvolňují, postavení mužů a žen se proměňuje, a vzájemná očekávání mají tudíž ještě větší pravděpodobnost být nekompatibilní… Takže se více experimentuje. A co hlavně – monogamie už není jedinou správnou normou. Možná sice všichni toužíme najít partnera na celý život, ale jen necelá třetina z nás je přesvědčená, že toho je možné dosáhnout. Čím jsme starší, tím více o onu víru přicházíme a postupně se smiřujeme, že nás čeká spíše několik více či méně dlouhodobějších vztahů. Ztrácíme se a hledáme. A ve 21. století máme na výběr z nepřeberného množství variant.

Co vybrat? Nové modely spolubytí pro někoho představují nové možnosti, pro jiného pouze něco, co dělá život složitějším. Z různých stran na nás doléhají do této doby neznámé termíny: víkendové manželství, otevřený vztah, přítel s výhodami, vztah na dálku, vztah s cizincem, jednorázovka, život na psí knížku, mingles, singles, láska přes internet, seznamka pro zadané, status „je to komplikované“, polyamorie, asexuálnost, krize mužství, feminismus, maskulinita, polygamie, závislost na nezávislosti… Svět se stále zmenšuje a možnosti se zvětšují, hranice se otevírají a stírají. Jsme si stále blíž, nebo se vzdalujeme? Co je dnes v našich intimních partnerských životech opravdu důležité?

Podobné otázky jsem si ve svých filmech kladla téměř od počátku. Partnerské vztahy, rodina, zdánlivě malé osobní příběhy mě fascinovaly od nepaměti. Téma, které se řeší všude. Jdete do restaurace, do baru, koukáte po lidech, občas k vám připluje slovo, věta… Ještě se mi nestalo, že by někdo v místnosti neřešil vztahy. Řešíme to skoro pokaždé a dřív či později k tomu sklouzne téměř každé přátelské setkání: „Tak co je nového?“ „Jak vám to klape?“ Mnohdy právě jen to určuje, zda jsme šťastní, či nešťastní… Máloco je v našich životech podstatnější. A i když se neustále snažíme proplouvat časem tak, aby nás partnerské vztahy neovlivňovaly natolik, že budou určovat naše životy, potýkáme se s nimi stále dokola... (z předmluvy Jany Počtové)

•    

Fro hladí kočku, která se usadila na kuchyňském stole. Poté vysvětluje, že se s Matějčíkem vídají zhruba dvakrát týdně – jednou na rande a jednou při nějaké společné akci s přáteli. V úterky chodí pravidelně hrát bridž, přičemž Matějčík poté u Fro i přespává. To ovšem nově začíná kolidovat s tím, že ve stejný den chodívá Matějčík hrát badminton s Andreou. „Budeme to muset domluvit a nějak se střídat, aby to vycházelo,“ usměje se Fro.

Co kdyby se ale stalo, že se Matějčík rozhodne jen pro badminton? Na to Fro se silným přesvědčením odpoví, že ví, že to se nestane. „Ale kdyby se to stalo, tak by mi to samozřejmě líto bylo,“ dodá se strnulým výrazem. Je ale přesvědčený o trvání a významu vztahu i nadále, i když ví, že Matějčík s Andreou plánuje rodinu? „Chtějí spolu dítě, je možný, že bude mít míň času, ale předpokládám, že kvůli tomu se jeho chuť se se mnou vidět a být se mnou nezmění,“ vysloví jemně a soustředěně začne popisovat svou vztahovou filozofii:

„Jsme různí lidé a máme různé potřeby… Kolik času tomu chceme dávat, kolik toho chceme prožívat a spoustu jinejch věcí. Je lepší si to zařídit tak, aby byl každý spokojený, než aby měli všichni to stejný. To není cíl. Líbilo by se mi sdílení společného prostoru s Matějčíkem, ale na druhou stranu to, že to nejde, není: ‚ protože Andy… ‘ Ani on nemá nekonečné zdroje. I on má věci, které chce dělat mimo aktivní prožívání vztahu. I proto bych rád dalšího partnera, se kterým budu zažívat zase další typ věcí. To mi přijde lepší než se snažit o něco, co není možný. Ne kvůli Andy. Obecně. 

Je to součástí složitý polyamorní filozofie – soustředit se na to, že to, co člověk chce, je jeho věc, a ti lidé ti nic nedluží. Cokoliv se mezi vámi děje a jak trávíte čas, je otázka dohody. Že jdu a říkám: ‚Nabízím tohle. Chceš, nebo nechceš?‘ Když ten druhý řekne, že nechce, tak je to v pořádku. Nejsme charita. Jsme šťastní lidé, kteří spolu sdílí život a jeho kousky.“

O autorech knihy Šťastně až na věky:

Jana Počtová (*1980) je dokumentární režisérka, scenáristka a kameramanka. Studovala Katedru divadelních, filmových a mediálních studií na UP a Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Ve své tvorbě se zaměřuje na projekty orální historie, cestopisy či společenské dokumenty.  Dlouhodobě pracovala na televizních projektech jako třeba Příběhy slavných, Gen, Na cestě, Vesnicopis nebo Filantrop. 

Velký ohlas zaznamenal její dokumentární film Generace Singles (2011), kde reflektovala svobodné a nezávislé lidi, nemající potřebu se realizovat v páru. Posléze byl do kin uveden její snímek Nerodič (2017) o rodičovství a partnerství dneška. Šťastně až na věky (2023) tak uzavírá pomyslnou trilogii dokumentárních filmů mapující vztahy ve 21. století. 

Ve své práci se ale věnuje i řadě jiných témat: třeba úspěšný dokument K2 vlastní cestou (2020) o první české horolezkyni na K2, který získal řadu ocenění, nebo film Tornádo – rok poté (2022), o ničivém tornádu na Hodonínsku. Její vášní je cestování, lidské příběhy, border teriér Hugo a Malá Strana, kde žije.

Michal Beck (1993) je publicista, scenárista a copywriter. Studoval tvůrčí psaní na Literární akademii a Vysoké škole kreativní komunikace. Při studiu zakládal univerzitní magazín Povstalec, který následně dva roky vedl jako šéfredaktor. V roce 2015 byl nominován na Cenu Jana Opletala za hájení akademických práv a svobod. Publikoval ve sbírce povídek Instantní životy (2013). Byl členem literárního spolku Dobrá čeština, se kterým mj. vydal sbírku populárně naučných textů o českém jazyce Moje řeč: Fejtónky Dobré češtiny (2016) a popularizoval dílo Jakuba Demla a Karla Pecky. 

Podílel se na tvorbě několika scénářů rozhlasových her z dokudramatického cyklu Česká kronika (2018), který uvedl ČRo ke stému výročí založení republiky. Je spoluautorem knihy Ten den: 17. listopad 1989 (2019), která zpřítomňuje historický okamžik našich dějin očima více než dvou set pamětníků. Neobejde se bez knih, filmů a hokeje. Rád pozoruje život na náměstí Jiřího z Poděbrad. Miluje svého psa boxera Franze a pražské Vinohrady.

Tuto knihu Šťastně až na věky koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Knižní klub nebo na eshopu Luxor.cz