Knihobudka

Můj otec hrozně rád čte. Co také dělat v osmdesáti letech? V televizi nic pořádného není, nebo se u ní člověk jen rozčílí, o zahrádku se už taťka po operacích kolenou nezvládal starat a ven na procházku se v současnosti moc nedoporučuje chodit. A tak taťka čte. Čte detektivní romány, příběhy ze života, životopisy slavných lidí, historické romány a nepohrdne ani krásně psanými pohádkami.

Když na nádražích vznikly tzv. knihobudky, kde jsou umístěny „knihy do vlaku“, taťka začal na nádraží chodit a knihy si odnášel domů na přečtení. Nejdřív jen jednu, dvě, později ale i deset knih najednou. Dokázal je do čtrnácti dní přečíst. Taťka je ale slušný člověk, a tak když knihy přečte, opět je do knihovniček vrací. V nádražních knihovnách skončily také naše knihy, které jsme už nechtěli mít doma. Alespoň poslouží druhým, je to lepší, než je vyhodit.

Jednou se taťka zastavil ke mně. Povídali jsme si jen chvilku, protože pak taťka řekl, že musí na nádraží.

„Pro knihy?“ ptala jsem se.

„No, pro ně a hlavně s nimi.“

Taťka otevřel batoh a já v něm viděla spoustu knih.

„Nechceš, abych je tam odnesla?“ ptala jsem se.

„Kdepak, musím se hýbat,“ řekl taťka. Ano, ač to má na nádraží několik kilometrů a městský autobus zdarma, taťka většinou všude chodí pěšky. Tak tomu bylo i ten den.

Uběhla nějaká chvilka a já si doma právě vychutnávala kávu, když taťka volal. Už z jeho hlasu jsem pochopila, že se něco stalo.

„Stal se průšvih,“ řekl.

„Co se stalo?“

„No, víš, jak jsem jel s těmi knihami? Tak já zapomněl, že jsem si do jedné dal tisícikorunu. No, a já ty knihy odevzdal.“

Zajímalo mě, proč dával taťka do knihy, kterou hodlá vrátit, peníze. Důležitější ale bylo knihu i s penězi najít, než si ji někdo odnese. A tak jsme se s taťkou dohodli, že oba na nádraží hned pojedeme a pokusíme se o to.

Do nádražní haly jsme vběhli téměř současně. U knihovničky byli jen dva čtenáři. Kdo ale ví, kolik jich tu mezitím bylo? Určitě si někdo už nějakou knihu odnesl.

„Do které jsi to dal?“ ptala jsem se taťky.

Ten pokrčil bezradně rameny. Nevěděl.

Dva čtenáři si mezitím vybrali. Paní si vzala nějaký ženský román, který taťka určitě nečetl a muž si vybral detektivku.

„Tu jsem doma měl, ta byla dobrá,“ řekl taťka.

A tak jsme pána poprosili, jestli můžeme knihu nejdřív prolistovat. Peníze v ní ale nebyly. Alespoň zjistil od taťky, že kniha je zajímavá, a s knihou po kontrole odešel. Pak už jsem vyzvala taťku, aby vybral knihy, které měl doma. Naštěstí si je pamatoval. Dával je bokem na stoleček a já je kontrolovala. Jenže…dvě knihy chyběly. Asi si je už někdo odnesl. Jenže můj otec nevěděl, jestli peníze nebyly právě v jedné z nich.

„Ta jedna byla hrubá a já dával peníze, myslím, do tlusté knihy,“ řekl otec.

No, co se dalo dělat? Museli jsme zkontrolovat alespoň ty, co na nádraží ještě zbyly.

Mezitím mi taťka řekl, že s penězi zmokl. Ta bankovka byla provlhlá a kroutila se, a tak ji dal do knihy vyrovnat. Pak na tisícikorunu zapomněl.

Prolistovala jsem každou knihu dvakrát, a peníze nenašla. Zbývala už jen jedna tenčí knížka.

„V té to nebude, ta je moc tenká,“ pomalu se otec loučil s penězi.

Přesto jsem jí, pro pořádek, listovala. Bankovka byla v knize! Krásně vyrovnaná, papírová tisícikoruna odpočívala mezi stránkou 32 a 33. A co na to taťka?

„Jé, 32 je mé šťastné číslo!“ řekl.

Myslím, že kdyby taťka zmokl třeba každý den, do knihy už peníze nikdy nedá.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete